A-4/V-2

Replika první úspěšné rakety A-4/V-2 na odpalovací stolici v muzeu v Peenemünde. Zdroj: AElfwine, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=185325

Tento text pojednává nejen o střele samotné, ale i o jejím pozemním zajištění.
Střela A-4, tedy Aggregat 4, známá také jako V-2, tedy Vergeltungwaffe 2 (Zbraň odplaty 2) byla první bojově nasazenou balistickou střelou na tekuté palivo s inerciální navigací. Technologicky překonávala o obrovský kus všechny ostatní raketové a podobné zbraně. Dá se říci, že o mnoho let předběhla dobu. Cena, kterou Třetí říše zaplatila za vývoj této zbraně, tomu odpovídala a byla vskutku astronomická. 2 miliardy amerických dolarů v kurzu roku 1944.
Jedním z nejvýznamnějších vědců, pracující na vývoji této střely, byl Wernher von Braun. Jeho snem bylo objevování vesmíru a ve vývoji vojenských raket, dotovaném třetí říší, viděl zkratku ke svému cíli. Koneckonců, poznatky získané při vývoji vojenské střely byly využitelné i pro lety do vesmíru.
Von Braun ale nemohl jako civil projektu velet. Vojenským velitelem byl určen generál Walter Dornberger. Byl to také on, kdo svému příteli von Braunovi řekl, při prvním úspěšném odpalu, že právě vidí letět kosmickou loď. Pro vývoj potřebovali Němci místo, které bude daleko od očí špionů, i tras náletů spojeneckých bombardérů. To místo našli na ostrově Usedom, v jeho severozápadní části, u vesnice Peenemünde. Samotný vývoj byl celkem zdlouhavý. Uvést do souladu všechny systémy bylo složitější, než si von Braun myslel. Na Peenemünde bylo provedeno od června 1942 282 pokusných odpalů. Většina z nich skončila fiaskem. A výbuchem. Po každém výbuchu bylo třeba zjistit, kde byl problém tentokrát. Doslova mravenčí pílí…a buldočí vytrvalostí, se nakonec povedlo všechny problémy vyřešit, a střela letěla. Při startu překonala zvukovou bariéru, vystoupala do více než 65 km, aby zasáhla cílovou oblast.
Navigační zařízení, založené na gyroskopech, podobné dnešním inerciálnímu navigačnímu systému letadel, bylo sice poměrně primitivní, ale účinné. Dokázalo střelu navést na cíl s přesností na 17 km. To se sice dnes zdá zoufale nepřesné, je ale třeba chápat, jak Němci střelu používali. Jim bylo jedno, kam do Londýna, Antverp, či dalších bombardovaných měst, dopadne. A ta města jsou dost velká na to, aby střela, zaměřená na střed města, i se svým rozptylem, dopadla na území města. Víc nežádali. Nebylo účelen něco přesně bombardovat, účelem bylo šířit teror a strach. A to fungovalo.

Řez raketou V-2

Řez raketou V-2 1. bojová hlavice 2. gyroskopický naváděcí systém 3. radiový přijímač navádění 4. palivo (směs alkoholu s vodou) 5. trup rakety 6. okysličovadlo (kapalný kyslík) 7. nádrž peroxidu vodíku 8. nádrže stlačeného dusíku 9. vyvíječ páry (z peroxidu) 10. palivové čerpadlo 11. přívod paliva a okysličovadla 12. rám motoru 13. spalovací komora motoru 14. stabilizační křídla 15. přívod paliva pro chlazení trysky motoru 16. řídící klapky (směr spalin) 17. řídící křidélka

Pohon rakety zajišťoval raketový motor na tekuté palivo. To bylo směsí metanolu, hydrazinu, vody a kyanidového katalyzátoru. Nazývalo se C-Stoff. Bylo možné použít i B-Stoff, to se skládalo ze 75% hydrazinu a 25% etanolu. S tím měla střela delší dolet, ale bylo výrobně náročnější. Toho měla střela necelé čtyři tuny. Dále pak bylo na palubě 4900 kg tekutého kyslíku jako okysličovadlo. Nakládal se ještě peroxid vodíku, který, katayticky rozkládaný, poháněl čerpadla, zásobující motor palivem. Spolu s řídícími mechanismy a hlavicí, obsahující 750 kg trhaviny, vážila raketa, připravená ke startu, 12 900kg.
Motor byl v té době nejvýkonnějším agregátem svého druhu, dosahoval tahu 27 tun. Devět tun paliva spálil během 68 vteřin, během kterých vystoupala raketa do nejméně 65 km a dosáhla rychlosti 1400 m/s. Setrvačností dokončila balistický oblouk a pak už jen padala k cíli. To už padala ovšem potichu a dopadala tak na místo vysokou rychlostí a bez varování. Nebylo obrany, nebylo možné předem varovat.
Zbývá dodat, že po porážce Třetí říše se spojenci o program A-4/V-2 doslova porvali. Američané byli úspěšnější, získali nejen klíčový von Braunův tým, ale i několik hotových střel. Rusové se museli spokojit s méně důležitými odborníky a fragmenty střel. Přesto z těch fragmentů dokázali složit 20 raket. Obě strany rakety testovaly a obě na jejich základech postavili vlastní, poválečné balistické rakety. Mezi velmi známé následovníky patří i střely, které SSSR později dodal Saddámu Husseinovi, a které všichni známe pod jménem SCUD.
Střela nepotřebovala pevné odpalovací rampy, jako V-1. Byla mobilní, a mobilní odpalovací stolici bylo možné umístit de facto kdekoli. To zabraňovalo systematickému bombardování a napadení přesunující se rakety tak spoléhalo spíše na náhodu. Z továrny se poblíž plánovaného místa odpalu dovezly rakety vlakem. Musely-li ještě někam dále po silnici, byly přeloženy na tzv Vidalwagen, což byl speciální přepravník těchto střel. Pokud to bylo blízko, byly rakety přeloženy rovnou na Meillerwagen. Ten byl Vidalwagenu do jisté míry podobný, ale byl vybaven hydraulickým systémem, který střelu na místě odpalu vztyčil. Před naložením na přepravník byla střela vybavena hlavicí. Přepravník se střelou pak na místo určení dotáhl odtáhl těžký tahač Hanomag SS-100 Gigant, Faun ZSR, nebo podobně výkonný.

V-2

Start rakety V-2 z ze zkušebního odpaliště 7. (Prüfstand VII), Peenemünde, 21. června 1943. Zdroj: Bundesarchiv, Bild 141-1880 / CC-BY-SA 3.0, CC BY-SA 3.0 de, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=5338474

Na místě Meillerwagen, poháněný malým benzínovým motorem, vztyčuje střelu na speciální odpalovací stolici, Abschussplatform. Ta se pohybovala na vlastním podvozku a zpravidla ji na místo dotáhlo mobilní řídící stanoviště. To byl polopásový Sd.Kfz.7 se speciální pancéřovou nástavbou.
Máme střelu, na stolici, s hlavicí. Potřebujeme palivo. To přivezly cisterny. Zpravidla na podvozcích Opelu Blitz, či Mercedesu LG3000. Jedna přiveze hydroxid, jedna nebo dvě palivo. Kyslík je přivezen ve speciální tlakové nádobě na podvozku. Váží deset tun, takže ji táhne těžký náklaďák, například Büssing L-4500, nebo Mercedes L3750. Ten doveze i potřebnou osádku. Zbývá nám už jen zdroj energie – Generatoranhänger Sd.Ah.24. Ten může dotáhnout některá z cisteren. K výčtu vozidel už patří jen snad nějaký štábní automobil, aby velitel cestoval v pohodlí.
Vztyčená střela je natankována (to je činnost krajně nebezpečná, neboť palivo s kysličníkem reaugjí velmi bouřlivě. Kyslík je nebezpečný sám o sobě), naprogramována a následně odpálena. Po odpalu se složí odpalovací stolice, Meillerwagen, a konvoj odjíždí. Na místě zůstane jen ožehnutá země.
Bylo vyrobeno kolem 6 000 raket, z čehož bylo asi 3 200 raket odpáleno proti nepříteli. Přes 1 300 bylo vypáleno na Londýn, na 80 raket celkově proti různým cílům ve Francii. 1 600 na Antverpy a 55 na ostatní cíle v Belgii, 19 na holandský Maastricht a 11 na most v Remagenu.
Technický popis – A-4/V-2:

Výrobce: Dora Mittelbau (což není název firmy, nýbrž továrny samé, ta byla pod státní kontrolou), Durynsko, Třetí říše
Typ: Jednostupňová balistická raketa
Motor: Raketový motor A-4 na tekuté palivo, vyvinul tah 27 tun při startu, 35 tun ve výši 40 km.
Výzbroj: Bojová hlavice se 750 kg výbušniny
Délka: 14 m
Průměr: 1,65 m
Hmotnost prázdné rakety: 4 000 kg
Vzletová hmotnost: 12 900 kg
Maximální rychlost: 1 600 m/s
Rychlost při dopadu: 900-1 100 m/s
Výška při trajektorii: 80-90 km
Maximální dostup při vertikálním letu: 180 km
Operační dolet: 300 km
Maximální dolet: 350 km