M24 Chaffee

Válečné události jsou vždycky katalyzátorem technologického pokroku. O druhé světové válce to platí také a možná nejvíc ze všech konfliktů dvacátého století. Vždyť jen letectvo urazilo cestu od dvojplošníků k tryskáčům doslova tryskem. U tanků to bylo podobné. Na počátku přesluhující Renaulty FT-17, odolné, avšak nemoderní Chary B.1, či různé tančíky, ať už německý PzKpfw.I nebo britská Matilda A11, a na konci tanky jako M26 Pershing nebo právě M24 Chaffee.
Pořátek vývoje M24 sahá až do roku 1942. To je doba, kdy i ten nejzavilejší odpůrce pokroku musel přiznat, že staré dobré, v boji mnohokrát osvědčené kanóny ráže 37 mm už na zadané úkoly nestačí. Bojové jednotky požadovaly i ve věžích lehkých tanků zbraně ráže 75 mm. To byl ovšem problém, se kterým se zdaleka nepotýkali jen američtí inženýři. Většina tehdejších lehkých tanků nebyla schopná podobnou zbraň nést. Jejich věže a zejména velikost věnců uložení věží byly příliš malé a kanony ráže 75 mm byly příliš velké, přiliš těžké a měly příliš velký zpětný ráz. I Američané se pokusili osadit starší stroj, konkrétně Stuart M5, ale z výše popsaných důvodů ani oni neuspěli.
Firma Cadillac se pustila do vývoje zcela nového lehkého tanku. Použila přitom sice některá řešení ze M5, ale většina prvků byla nových – a poměrně inovativních. Ať už tvar korby, věže či podvozek s nezávisle zavěšenými, torzními tyčemi odpruženými koly. Zajímavou kapitolou je hlavní zbraň. Kanon T13A1 totiž úplně inovativní není. Pochází ze starého francouzského polního děla Canon de 75 mle 1897 firmy Schneider. Ten byl přizpůsoben k použití v tanku – nosil ho tuším střední tank M2. Jelikož měl být použit i jako protilodní a protitanková zbraň v bombardéru B-25 H, musel být řádně odlehčen. A zhruba někdy tou dobou se vrací v této podobě do věže tanku. Ano, správně, do věže M24 Chaffee. V té době měl ovšem označení T24. Kanón byl natolik lehký, že nepotřeboval věž středního tanku, ale jestli někdo uvažuje tím směrem, proč tedy do M5 nenamontovali tento, upravený kanon, tak na věž Stuarta byl těžký až až.

Nepříliš inovativní nebyl ani pohon – zde firma Cadillac sáhla po tom, co měla vyzkoušené z M5. Tedy dva motory Flathead V8 vedle sebe, které samostatnými kardanovými hřídelemi roztáčely převodovku. Ta byla – čtenáře možná zarazí – automatická, stejně jako přídavná převodovka. I toto řešení bylo ale převzato z M5, kde se velmi osvědčilo.
První vzorky nového tanku byly postaveny koncem roku 1943 a byl přijat poměrně kladně. Měl slabší pancéřování než třeba Sherman, ale protože byl deklarovaný jako lehký tank, i když Shermana téměř dorostl, nebylo to bráno jako nevýhoda. Jednak byl pořád lépe pancéřovaný než starší lehké tanky, za druhé byl velmi pohyblivý, na což měla hmotnost pancíře nezanedbatelný vliv. A pak, úkolem lehkých tanků byl především průzkum…
Než nový tank prošel patřičnými schvalovacími řízeními, armádními zkouškami, než byl přeznačen na M24 a dostal bojové jméno Chaffee (podle generála Adny R. Chaffeeho, který byl v meziválečném období jedním z hlavních podporovatelů tanků) a než se začal dostávat k bojovým jednotkám, uplynul rok. Byl konec roku 1944 a před Američany bylo necelých pět měsíců bojů. Je tedy jasné, že už si tyto stroje mnoho nezabojovaly. Asi nejvíce se proslavily během Bitvy v Ardenách, kde se projevila jejich schopnost ničit i silnější stroje protivníka. V roce 1965 se ocitly v Bitvě v Ardenách znovu, ale to už byla jiná kapitola. Ve stejnojmenném filmu si zahrály roli Shermanů.
Při projektování tanku M24 u Cadillaků mysleli komplexně a připravili na základě tanku další bojová vozidla. I tento koncept byl velmi moderní a dodnes je. Avšak byl skoro konec války a o nové obrněnce už nebyl takový zájem. Znovu na M24 zasvítilo slunce až s příchodem Korejské války.

M24 byl velmi povedený, praktický, na své rozměry a váhu dobře vyzbrojený a na pohled hezký stroj. Na silnici i v terénu byl poměrně rychlý a obratný. Posádku tvořilo pět mužů, to bylo na lehký tank nezvyklé. Ve věži seděl velitel, střelec a nabíječ. Střelec obsluhoval dělo a spřažený kulomet .30″. Na střeše věže její posádka měla k dispozici ještě .50″ M2 těžký kulomet, který mohl být použit jak proti živé síle, tak proti letadlům. V korbě pak seděl řidič a radista, který ovládal také druhý .30″ kulomet v přídi vozidla. Na věži byl umístěn také vrhač zadýmovacích granátů. Dá se tedy říct, že výzbrojí M24 za silnějšími kolegy příliš nezaostával. M24 slouží v armádách některých států dodnes, byť v nějakým způsobem modernizované podobě. Bylo vyrobeno mezi ctyřmi až pěti tisíci strojů, údaje se různí.

Technické údaje M25 Chaffee:

• Osádka: 5 mužů
• Motor: 2x 8 válcový zážehový Cadillac Flathead 44T24
• Výkon: dohromady 164 kW (220 k)
• Dojezd: cca. 280 km po silnici, 160 km v terénu
• Nejvyšší rychlost na silnici: 56 km/h, v terénu klesala na 27 km/h
• Výška: 2,54 m
• Délka: 5,49 m
• Šířka: 2,85 m
• Hmotnost: 17 577 kg
• Výzbroj: 1x kanon M6 ráže 75 mm (48 nábojů), 1x kulomet M2HB, ráže: 12,7 mm (720 nábojů), 2x kulomet M1919A4 ráže 7,62 mm (3 750 nábojů pro oba), vrhač zadýmovacích granátů M3 ráže 50 mm (14 nabojů).

Model ze stavebnice Hasegawa jsem si příliš nekomplikoval. Stavěl jsem víceméně z krabičky, jen jsem otevřel, co otevřít šlo a doplnil anténu ze štětiny smetáku. Posádka byla součástí stavebnice, tak jsem ji použil. Kamufláž jsem zvolil „filmovou”, v kombinaci olivové a hnědé, a doplnil obtisky ze stavebnice. Patinoval jsem jednak zabahněním podvozku a jednak jsem celý model poprášil bílýmsprejem, abych vyvolal dojem námrazy. To v reálu vypadá lépe než na fotografiích. Stroj je „movie star”, blíže neurčená jednotka ve filmovém ztvárnění Bitvy v Ardenách z roku 1965.