Protitankové dělo M3 ráže 37 mm

Dělo M3 bylo první speciální protitankovou zbraní nasazenou armádou Spojených států ve velkém počtu. K jeho zavedení do služby došlo až v roce 1940(!), tedy v době, kdy už byly v Evropě sedmatřicítky již za zenitem. Stalo se standardní protitankovou zbraní pěších jednotek, kterou mohl tahat i Jeep. Již v roce 1943, tedy půl roku po zahájení amerického nasazení v Africe, bylo shledáno neefektivním a nahrazeno silnějším, v Británii vyvinutým dělem M1 ráže 57 mm. V Pacifiku byla situace poněkud odlišná, Japonci disponovali lehčími tanky, proti kterým bylo dělo výkonné dost a vydrželo zde ve službě až do konce války. Stejně jako většina podobných děl, bylo i M3 používáno pěchotou v podpůrné roli, kdy bylo trhavotříštivými náboji stříleno proti pěchotě a bunkrům. Zbraň se objevila jako hlavní zbraň na tanku M3/M5 Stuart, obrněném voze M8 Greyhound a jako sekundární zbraň tanku M3 Lee. Dále pak se v průběho války objevovaly lafetace na spoustě dalších vozidel.
V polovině třicátých let neměla ještě US Army specializovanou protitankovou zbraň, protitankové jednotky disponovaly pouze půlpalcovými kulomety. Ačkoli byla vyvíjena určitá snaha o nahrazení kulometů silnějšími zbraněmi, ledy se pohnuly až po vypuknutí španělské občanské války. Zde se natvrdo ukázalo, že kulomety jsou proti obrněncům víceméně k ničemu, ale lehká děla, jako byl německý PaK 36, ano, správně, později nazvaný Klepadlo, si s obrněnci poradí. To se ovšem mělo brzy změnit.
V lednu 1937 doporučil bezpečnostní výbor vývoj podobné zbraně, jako byl PaK 36. Dokonce byly zakoupeny i dva PaKy jako ne snad přímo vzor, ale možná jako inspirace. Jako plánovaný budoucí uživatel bylo dohledem pověřeno velení pěchoty. To budoucí zbraň dosti výrazně definovalo. Pěchota potřebovala lehkou zbraň se snadnou manipulací. Předem tak byly zamítnuty veškeré větší ráže než 37 mm. To se později ukázalo být zásadně limitujícím faktory. 37 mm byla v meziválečném období oblíbenou ráží těchto zbraní, a to nejen v Německu a USA. Zbraň v podobě, v jaké byla schválena, bývá označována jako kopie PaKu 36, ve skutečnosti se od této zbraně dost liší. Společná je pouze koncepce.

Zbraň se vyráběla od roku 1940 do roku 1943 a za tu dobu se vyrobilo cca 18 000 kusů této zbraně. Během výroby došlo k určitým změnám, inovovaná verze byla označena jako M3A1. Ta měla mimo jiné upravený podvozek a závit na konci hlavně. Ten byl uzrčen pro montáž úsťové brzdy. O jejím užitku se dodnes vedou spory. Zatímco jedna verze říká, že využití bylo normální, tedy omezení zpětného rázu, druhá mluví o tom, že měla především zabránit zvíření velkého množství prachu při výstřelu, což mírně vadilo při míření. Nicméně se nakonec nepoužila, protože v kombinaci s některými druhy střeliva působila nemalé problémy.
Stejně tak neuspěly různá zařízení, která měla zvýšit průraznost zbraně. Až do konce služby tak zůstaly M3 a M3A1 tak. Jednodílná kovaná hlaveň měla 12 drážek, pravotočivých, s rovnoměrným stoupáním. Konec hlavně byl závitem připevněn do závěru. Ten byl posuvný s vertikálním pohybem. Podvozek se dvěma opěrami, které ve složené pozici tvořily oj, byl vybaven ještě jednou „vychytávkou”. Kola byla na segmentech, která umožňovala snížit základnu děla v palebné pozici pro větší stabilitu, a naopak zvýšena při transportu, pro větší průchodivost. Zaměřovač a ovládací prvky se nacházely na jedné straně, pěkně pohromadě, aby mohl střelec i mířit. To snižovalo personální náročnost děla. Děla M3 používala jak armáda USA, tak i námořní pěchota. Kromě amerických armádních složek M3 hojně využívala Čína. Hodně jich obdržela také Francie a Chile. Mezi další uživatele patřily Kanada, Kolumbie, Bolivie, Kuba, Salvador, Paraquay, ale i Velká Británie a SSSR. V některých ze jmenovaných zemích byly ve službě ještě v roce 1970.
Američané M3 nasadili poprvé v prosinci 1941 na Filipínách. Následně pak na Guadalcanalu. Zde tato děla prokázala svou užitečnost proti pěchotě i japonským tankům. Japonci až do konce války měli tanky jen lehce obrněné a málokdy je používali ve větších skupinách. Zde byla užitečná i nízká hmotnost – v těžkém terénu se děla pohybovala poměrně snadno i na lidský pohon. Na Tarawě je dokonce mariňáci zvedali ručně na 1,5 m vysoké hráze. Zatímco proti tankům a pěchotě se M3 osvědčily plně, s bunkry měly úspěch jen částečný. Zde byla opět malá ráže limitující. I proto v Pacifiku bojovaly až do konce. Jistou výhradu měly bojující jednotky k nízkému štítu, Proto ho u některých útvarů svépomocí zvětšily. Standardní řešení bylo testováno v roce 1945, k použití však již nedošlo.

V severní Africe byla zkušenost podstatně jiná. Zbraně si s německými Pz III. a IV. vůbec neporadily. Od věží a čelních pancířů se granáty odrážely jako kuličky a kdosi prohlásil, že „zbraň je k ničemu, když nemáte koule na skopčáky střílet z třiceti metrů”. Velení si zprvu nebylo jisté, je-li to chyba zbraně, nebo taktiky, těmihle pochybnostmi ovšem nikdo, kdo byl v akci, netrpěl. Nasazení 57 mm M1, což byla v USA vyrobená britská šestiliberka, jasně ukázalo, že taktika až tak špatně není. Ve velkém počtu se ovšem tato náhrada M3 dostávala na bojiště až na jaře 1944. Proto si M3 zabojovaly ještě na Sicílii, kde si snadno poradily s Italy nasazenými Renaulty R-35, na pancíře Tigerů divize „Hermann Göring” už ale jen zdvořile klepaly. V polovině roku 1944 byly i šestiliberky upraveny tak, že se vešly do kluzáků, což byl konec M3 na evropské scéně. Armádní složky USA vyřazují M3 ze služby krátce po válce.

Technické údaje:

• Ráže: 37 mm
• Váha: 414 kg
• Náměr: -10° – 15°
• Odměr: 30° na každou stranu
• Délka: cca 3900 mm
• Šířka: cca 1600 mm
• Úsťová rychlost: 884 m/s
• Dostřel: 6900 m
• Rychlost střelby: 25 v/min
• posádka: 4-6 mužů

Dělo M3 bylo součástí stavebnice Jeepu od Hasegawy, Jeep nese označení některé z obrněných divizí v západní Evropě po dni D, tudíž se dá předpokládat stejná příslušnost i u děla. Model vznikal v době, kdy jsem nepatinoval, je tedy jen natřen olivovou zelení.