Pěchotní tank A22 Churchill

Při pohledu na britský těžký pěchotní tank Churchill se neubráníte dojmu, že ten stroj patří do jiné doby, do jiné války. Při bližším zkoumání zjistíte, že tomu tak je. Britská tanková strategie za ostatními stranami konfliktu silně zaostávala a nnejpatrnější je to právě v případě Churchillu. Britové ho začali v roce 1941 produkovat ve velkých počtech přesto, že už prototyp od pohledu připomínal relikt z doby první světové války. Churchill se stal i přes řadu vážných nedostatků jedním z nejpoužívanějších tanků britské armády.
Na strategii válečného průmyslu a obecně vojenskou strategii Velké británie měli poměrně dlouho rozhodující vliv důstojníci, kteří profesně vyrostli na pozičních bojích první světové války. V té hrálo Spojené království prim ve vývoji a nasazení tanků, které měly pro další průběh bojů zásadní význam. Za dvacet let do začátku druhé světové války se však situace změnila. Tanková technika a taktika v mnoha zemích prodělala velký pokrok. Tanky se ukázaly jako výborná průlomová zbraň pro rychlé údery, musely však být rychlé, silně vyzbrojené a poměrně univerzálnní, co do použití. Navzdory tomu britská generalita zvolila koncepci založenou na dvou jednoúčelových kategoriích tanků. Takzvané pěchotní byly určeny k podpoře postupující pěchoty, především ničením opevněných bodů, zatímco bitevní tanky měly bojovat s nepřátelskými tanky.
Pro vývoj a výrobu pěchotního tanku však zadali tak úsporné limity, že výsledek byl poněkud rozpačitý. Stroje Matilda a zejména Matilda II sice nebyly úplně špatně pancéřované, ale výzbroj, tvořená dvoliberním dělem, byla vysloveně slabá. Výraznější posun nenastal ani se strojem Valentine. A tak Britové stáli stále před tímž úkolem. Bylo třeba vyvinout tank zcela nový, který by překonal nedostatky zmíněných typů.
Situace Spojeného království byla v létě roku 1940 vůbec nezáviděníhodná. Po porážce ve Francii přišli o většinu své výzbroje, včetně většiny obrněných vozidel. A typy, které měli k dispozici, a ve výrobě, nebyly schopny se německým tankům účinně postavit, jak se ukázalo v severní Africe, kde sklízeli Britové jednu hořkou porážku za druhou. Kupodivu ani poté se postoj armádních špiček nezměnil, a dále trvaly na výrobě dalšího pěchotního tanku. Požadavek na výrobu pěchotního tanku Mk IV byl vyřčen, i za cenu toho, že první stroje budou mít nedostatky.

Za těchto okolností vzniká tank, který už svým vzhledem, ale bohužel i parametry připomínal dobu první světové války. První stroje navíc byly opravdu nepovedené, nespolehlivé a konstrukční zásahy byly nutné a neodkladné. Ty ostatně provázely tyto tanky po celou dobu výroby. Infantry tank Mk IV, podle modelového čísla typ A 22, dostal prý podle vzhledu od vojáků název „Churchill“.
Churchilla je těžké srovnávat s obrněnci jiných států, protože v té době už všechny ostatní armády koncepci pěchotních tanků opustily. Pz. IV sice byl původně takto zamýšlen, ale velmi brzy se jeho koncepce změnila – další průběh války ukázal, že pěchotním tankům budoucnost nepatří. Nejzoufalejším nedostatkem Churchillu byla bezesporu jeho výzbroj. Kanón ráže 40 mm na téměř čtyřicetitunovém tanku nejen směšně vypadal, ale stejně působila i jeho účinnost. Ten nemohl německým panzerům nijak ublížit, a velké zlepšení nenastalo ani s přezbrojením na 6liberní kanón ráže 57 mm. Navíc, neměl tento kanón stabilizaci a zaměřovač byl pouze velmi jednoduchý optický. Srovnávat tuto výzbroj s výzbrojí tanků sorvnatelné, nebo i nižší kategorie, Jako byl Panzer IV, Panther nebo Sherman, nemá smysl. Co ale bylo horší, tento kanón nestačil ani na původní určení tanků, totiž podporu pěchotě při likvidaci silně opevněných postavení. Britové zkusili situaci zlepšit montáží houfnice ráže 76,2mm. Německý StuG III, o poloviční váze, však nosil houfnici ráže 105mm. I zde Churchil výrazně pokulhával. Tradičně na slušné úrovni byla pasivní ochrana posádky, tedy pancéřování. Sice muselo být také postupem času posíleno, ale tankisté se v těchto tancích cítili bezpečněji než v jiných britských tancích. A to i přesto, že konstruktéři zvolili hranaté krabicovité tvary, po kterých nepřítelské střely nemohly sklouznout tak, jako třeba po sovětském T-34.
Abychom ale Churchilla jen nehaněli, měl i dobré vlastnosti. Měl výbornou průchodivost terénem, schopnost zdolat i velká stoupání a ani v měkkém terénu se nebořil. Byl schopen přejet i poměrně široké zákopy. To všechno mu umožňoval poměrně dlouhý podvozek. To byl zjevně požadavek veteránů z první světové. Byl také poměrně obratný, dovedl se otočit na místě a dobře se ovládal. Jeho jízda na podvozku složeném z jedenácti malých pojezdových kol byla poněkud drkotavá, a jeho rychlost nízká. Po zesílení pancíře dokonce klesla pod 10 km/h. Jeho spotřeba paliva byla navíc nemalá. V terénu dosáhla klidně i 600 litrů na 100 km. Tím se Churchill směle vyrovnal německému tanku Tiger. Pásy tanku ovšem prokluzovaly na tvrdém povrchu. Navíc ve vrchní části nebyly vedeny po kladkách, ale smýkaly se po lyžinách, což působilo nemalý hluk. Dlouhý podvozek snesl značné poškození, i po ztrátě jeho části tank dovedl pokračovat v jízdě, díky většímu počtu pojezdových kol. Motor byl složen ze dvou motorů z nákladních Bedfordů, a tank mohl i po zásahu do motoru dovézt posádku do bezpečí, neboť díky své konstrukci mohl ještě nějakou dobu běžet „na polovinu“.

Tanky z počátku výroby trpěly obrovským množstvím mechanických závad. Selhávaly motory i podvozky. K jednotkám byli přiděleni tovární mechanici, aby jednotky byly aspoň trochu schopné fungovat.
Churchilly prošly svým křestem ohněm 19. srpna 1942 při spojenecké diverzní akci u Dieppe. Jednotky v síle přes 6 000 mužů podporovaných 28 tanky Churchill měly být po akci staženy zpět. Do akce byly nasazeny modely Churchill I, II a III kanadského 14. tankového pluku se zvláštní vodotěsnou úpravou; 3 stroje měly plamenometnou úpravu. Tanky se musely vylodit z invazních plavidel LCT a překonat hlubokým broděním prostor mezi loděmi a pláží. Poté měly projet směrem k Dieppe průchodem v pobřežní zdi, který měli připravit britští ženisté. Akce však skončila fiaskem, od počátku byla provázena problémy. Tanky se dostaly už při vyloďování do silné protitankové palby. První se při vyloďování z plavidla LCT potopil, druhý dostal zásah do pásu a třetí plamenometný stroj vybuchl a shořel po zásahu do nádrže. Další tři uvízly na pláži, kde se jejich pásy jen bezmocně smýkaly po oblázcích. Z první vlny se tak zapojily do boje pouhé tři tanky. Dalším vlnám se nevedlo lépe. Do města se tanky neproboojovaly, mimo jiné i proto, že se ženistům nepovedlo mezi betonovými bloky prorazit průchod. Evakuovat se podařilo jediného tankistu, ostatní byli zabiti, nebo zajati.
V severní Africe se Churchillům nedařilo lépe. Zde se naplno projevila slabá výzbroj. Polní jednotky problém řešily nouzovou montáží 75mm kanónů z poškozených Shermanů a Grantů. Tyto tanky si pak zabojovaly i v Itálii. Kolem tří set Churchillů obdržel také Sovětský svaz – jeho tankisté došli ke stejnému závěru jako tankisté britští. Pancíř by ušel, dělo k ničemu. Přesto se Churchilly objevily u Kurska, kde plnily pomocnné úkoly, a také u Lenigradu, kde pomohly při proražení německé blokády.
Zlaté časy Churchillů nastaly při vylodění v Normandii. Ne však jako bojových strojů. Na bázi Churchillů vzniklo mnoho speciálních strojů. Jedním z prvních byla plamenometná verze Oke. Plamenomet Ronson byl umístěn na místě trupového kulometu. Měl však malý dostřel a malou zásobu hořlaviny. Tyto nedostatky napravila verze Crocodile, která si palivo do plamenometu vezla ve speciálním pancéřovaném přívěsu.Crocodilů bylo vyrobeno kolem 800, více než desetina celé produkce všech Churchillů.
Neocenitelnou službu vykonávaly pro Spojence odminovací Churchilly zvané Crab, které měly na čele korby mohutnou konstrukci s rotujícími řetězy. Ty bušily do země a iniciovaly tak miny, které vybuchovaly v neškodné vzdálenosti od tanku.

Ženijní verze AVRE mohly nést mnohé ženijní příslušenství. Od hatí a rohoží, přes rámy s výbušninami, až po odminovací radlice. Verze AVRE také nesla specální výzbroj. Hlavní dělo bylo nahrazeno minometem Petard ráže 290mm, který vystřeloval křídlově stabilizované osmnáctikilogramové miny na vzdálenost do sedmdesáti metrů. Vznik těchto verzí, vojáky nazývaných „funnies“, byl důsledkem již zmiňovaného fiaska u Dieppe. Vznikly specializované mostní a rampové verze, které umožnily překonání menších vodních toků v případě prvním, či hlubokých roklí v případě druhém. Chuchilly projely všude. Projely lesy, bažinami i všudypřítomnými živými ploty, které pro třeba Shermany tvořily obtížně překonatelnou překážku.Těmito konstrukcemi generálmajora Percyho Hobarta byla vyzbrojena 79. britská tanková divize, která k podobným účelům použila i americké Shermany.
Churchilly v původní podobě si ještě zabojovaly začátkem roku 1945, kde spolupracovaly s pěchotou při obsazování Siegfriedovy linie. Tím pádem si vlastně zabojovaly i v původním určení.
Churchilly se vyráběly po dobu čtyř let a za tu dobu byl tank jedenáctkrát modernizován, přičemž většina nodernizací se týkala největší slabiny tanku – výzbroje. Houfnice 76,2 byla montována do věže i do korby. V případě montáže do korby měl střelec druhé řízení, neboť bylo třeba k zamíření otočit celým tankem.
U Churchilu III byla poprvé kritizovaná dvouliberka nahrazena kanónem ráže 57mm. Původně svařovaná věž byla nahrazena odlévanou. Churchill V nesl houfnici ráže 95 mm. Ale opravdové řešení přišlo až u verze Churchill VII, který byl vyzbrojen kanónem ráže 75 mm, který mohl používat různé druhy americké protipancéřové i trhavé munice. Verze VII byly i silněji pancéřovány a na věž byla instalována velitelská kopule. To vše se ale projevilo na rychlosti. Churchill VII byl bezkonkurenčně nejpomalejším tankem na bojišti. Mezi lety 1942 a 1945 bylo vyrobeno 7262 Churchillů všech verzí.

Technické údaje:

• Posádka: 5
• Délka: 7,67 m
• Šířka: 3,25 m
• Výška: 2,49 m
• Hmotnost: 39,6 tun
• Pancéřování: 45 mm (verze T34/76)
• Hlavní zbraň: kanón ráže 40mm/57mm/75mm, houfnice 76,2mm/95mm
• Sekundární zbraně: 2×7,92 Besa kulomet
• Motor: benzínový Bedford 2krát 6 válců
• Výkon motoru: 350 k
• Max. rychlost: 24 km/h silnice, 13 km/h terén
• Dojezd: 195 km na silnici s přídavnými nádržemi na dalších 150l.
• Tank zvládl bez zvláštních úprav brodit metrovou hloubkou, kolmou stěnu výšky 0,75m, zákop široký 2,9m a 58% stoupání.

Churchill IV, který jsem za nemalých porodních bolestí stvořil ze stavebnice ESCI, patřil, jak jsem po dlouhém googlení zjistil, 14. kanadskému tankovému pluku. Ten se mimo jiné zúčastnil několikráte zmíněné nešťastné operace Jubilee v Dieppe roku 1942. Model jsem po onom trápení dále nevylepšoval. Opatřil jsem ho jen washem a putoval kam patří.