Obrněný vůz Staghound

Staghound je vůz americké výroby, v amerických ozbrojených silách však nikdy nesloužil. Když velení americké armády vidělo, jak se osvědčila britská obrněná vozidla v severní africe a na blízkém východě, zadala vývoj podobných vozidel i doma. Vznikly z toho tři zajímavé typy, které mají společný jeden pikantní rys. V US Army nakonec nesloužilů ani jeden z nich.
Jako T 18 Boarhound vzniklo velké vozidlo se znakem náprav 8×8. O vozidlo s výzbrojí lehkého tanku a váhou středního neprojevila americká armáda zájem vůbec, Britové jich objednali 2 500. Po dodání prvních 30 kusů na severoafrické bojiště je svými výkony ale tak žalostně zklamaly, že byla celá objednávka zrušena. Oněch třicet bylo použito na obranu základen či doprovod přepravních kolon. Válku přežil jediný, který je vystaven v tankovém muzeu v Bovingtonu.
T 17 Deerhound byl menší, šestikolový a americká armáda s ním nějakou dobu koketovala. Nakonec dala přednost lehčímu M 8 Greyhound, který paradoxně vyšel z úplně jiného procesu. Pravděpodobně trpěl slabinami, které Deerhound neměl, nicméně lehčí vozidlo bylo zejména v terénu pohyblivější a to patrně rozhodlo. Ve finále ho nechtěli ani britové, protože ze srovnávacích testů se Staghoundem vyšel hůře. Mezitím se stihlo vyrobit 250 vozů, které byly zbaveny výzbroje a své si odsloužily jako policejní vozidla na domácí půdě.

T 17E byl z oněch tří nejmenší, s pohonem 4×4. I přesto byl větší a mohutnější, než třeba britské Humbery a Daimlery, a zejména než německý Sd.Kfz.222. US Army opět zájem neprojevila, v britských službách však dosáhl Staghound, jak byl vůz Brity pojmenován, opravdového úspěchu. Jak jsem zmínil, stroj byl celkem velký, což znamenalo větší prostor uvnitř a tudíž i posádka musela pracovat v pohodlnějším, ne tak stísněném prostoru. Navíc se snadno ovládal, byl poměrně rychlý a měl slušný dojezd. Pohon zajišťovaly dva motory, umístěné vedle sebe v zádi vozidla. Z ní se výkon přenášel přes automatickou a přídavnou převodovku na kola. Celý systém byl poměrně vyriabilní, umožnoval odpojit kteroukoli nápravu a kterýkoli motor. Věž byla poháněna hydraulicky, ve které byl usazen kanón ráže 37 mm a kulomet ráže 7,62 mm. Další kulomet byl umístěn v přední části vozidla. Objevoval se třetí, obsluhovaný zvenku, nahoře na věži, ten mohl být užíván i jako protiletadlový.

Na bázi T17E1 vzniklo několik variant. V pozdějších fázích války nebyl kanón ráže 37 mm zrovna optimální výzbrojí. Byla proto snaha ho nahradit jinou zbraní. Britové osadili de facto původní věž houfnicí 76,2 mm. Vozidlo nazvané Staghound mk.II bylo používáno k blízké palebné podpoře. Američané souběžně vyvíjeli podobnou verzi vozidla s houfnicí 75 mm. Po zavedení Staghoundu mk.II byl vývoj ukončen. Další verzí, radikálnější, byl Staghound mk.III. Houfnice byla sice výborná protipěchotní a protipozemní zbraň, ale při náhodném setkání s obrněnou technikou nepřítele moc šancí nedávala. Britové proto snesli celou věž a místo ní instalovali věž taku Crusader s šestiliberním dělem, nebo věž obrněného vozu AEC mk.III s dělem ráže 75 mm. V USA byla vyvinuta ještě jedna zajímavá verze. Původní věž byla snesena a nahrazena shora otevřenou věží, ve které byla dvojice kulometů ráže 12,7 mm s velkým rozsahem náměru. Těch mělo být vyrobeno 1 000, jejich výroba však byla ukončena po necelých osmi stech kusů. Z prozaického důvodu. V té době už bylo Německo a s ním i Luftwaffe v takovém stavu, že německá letadla nepředstavovala dále hrozbu.
Staghoundy se používaly i jako velitelská vozidla. Vozy bez věže, s plátěnou střechou byly opatřeny rozšířenou radiovýbavou a dalším vybavením, potřebným pro velení.
Staghound bylo na svou dobu velmi moderní vozidlo a tak není divu, že sloužilo dlouho po válce. Už za války se ocitlo ve výzbroji armád Commonwealthu, po válce pak v armádách většiny osvobozených, spojeneckých zemí, jako třeba Francie, Belgie, Nizozemí, ale také Dánska, nebo Švýcarska. Ještě později se Staghoundy dostaly do výzbrojí ještě exotičtějších zemí. Převážně pak blízkovýchodních, kde je používali snad všichni, od Izraele, přes Sýrii a Libanon až k Jortdánsku. Staghoundy působily i na jihu Afriky, a to jak v JAR, tak v Jižní Rhodésii. A také ve střední a jižní Americe – užívala je Brazílie, Kuba, či Honduras. Z posledních z těchto armád byly vyřazeny až v osmdesátých letech minulého století, což nepochybně svědčí o jejich kvalitách. Vyrobeno bylo necelých 4 000 strojů. Technické údaje:

• Osádka: 5 mužů
• Motor: 2x zážehový vodou chlazený řadový 6válec GMC 270
• Výkon: 97 k na motor
• Dojezd: více než 700 km – po silnici
• Nejvyšší rychlost na silnici: 90 km/h
• Výška: 2,69 m
• Délka: 5,48 m
• Šířka: 2,36 m
• Hmotnost: 13 920 kg
• Výzbroj: 1 x kanón M6 ráže 37 mm, 2-3x kulomet M1919 ráže 7,62 mm, nebo 1x houfnice 3 inch mk.I, ráže tří palců, neboli 76,2 mm a 2x kulomety stejného typu jako předtím, nebo rychlopalný šestiliberní kanón OQF 6 pounder ráže 57 mm, případně kanón OQF 75 mm, což byl v podstatě americký kanón M3. a 1-2x kulomety. V případě věže tanku Crusader to byl jeden BESA 7,92 a v trupu jeden M1919, v případě věže AEC jen trupový M1919. Poslední variantou výzbroje byla dvojice kulometů M2 ráže 12,7 mm.

Obtiskový aršík modelu firmy RPM tentokrát nabízel jen jednu možnost, vůz 12. pluku Podolských hulánů. To byla polská jednotka bojující v brtiských řadách, proto také používali britskou výzbroj. Do níž patřily i Staghoundy mk. II. Ty se poprvé objevily v Itálii, u Monte Cassina, počátkem roku 1944 a do té doby a toho místa je datován také můj model. Model je standardně kamuflován, zaprášen olejovým filtrem, využil jsem možnosti otevřít, co se dalo. Otevřeny jsou tak poklopy, boční dvířka, i motorové poklopy, a nastevřeny průzory.