Tank T-34

Vyřazený tank T-34 v létě 1942. Fotografii pořídili pachatelé – Němci. Zdroj: Bundesarchiv, Bild 169-0017 / CC-BY-SA 3.0, CC BY-SA 3.0 de, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=5420205

Tank T-34 se stal doslova symbolem druhé světové války. Spolu s raketometem Kaťuša nebo německým tankem Tiger patří jistě T-34 mezi ty stroje, jejichž jméno znají i lidé, kteří se o válečnou historii nijak nezajímají. T-34 bývá často označován za nejlepší tank celé druhé světové války. Úplně se s tímto názorem neztotožňuji, nicméně T34 je výjimečným a na svoji dobu velmi pokrokovým strojem. A přitom stačilo relativně málo a tato legenda mezi tanky vůbec nemusela vzniknout.
Ve druhé polovině třicátých let již bylo zřejmé, že stávající verze lehkých tanků BT dosáhly svého zenitu a jejich další rozvoj již není efektivní. Proto bylo rozhodnuto o zahájení vývoje nového tanku, který by staré BT nahradil. 13. října 1937 byly dokončeny propozice nového tanku označovaného jako BT-20 a ještě do konce měsíce byla vývojovými pracemi oficiálně pověřena konstrukční kancelář Charkovského závodu č. 183.
Armádní zadání požadovalo tank s kolopásovým podvozkem, stejně jako u starších BT. Tento typ podvozku umožňoval tanku jak jízdu po pásech tak i po samotných pojezdových kolech. Záměr byl, aby pásy použil tank jen v měkčím nebo členitějším terénu. Na silnici nebo jiném pevném povrchu se měly pásy sejmout a tank měl jet po pojezdových kolech rychlostí, která by byla s nasazenými pásy nemyslitelná.
Na základě tohoto zadání vznikl v Charkově projekt tanku označovaný jako A-20. Šlo o tank předpokládané hmotnosti cca 18 tun s pancířem o síle 20 mm vyzbrojený kanonem 20K ráže 45 mm. Šéfkonstruktér Koškin však nevěřil v budoucnost kolopásových tanků a proto vedle oficiálního projektu A-20 připravil ze své iniciativy ještě jeden projekt, ovšem s plně pásovým podvozkem. Ten dostal pracovní označení A-32.
Koškin velmi dobře chápal nevýhody kolopásového podvozku. Byla to jeho větší výrobní náročnost, zvýšená hmotnost, ale hlavně jeho omezená nosnost, která limitovala celkovou možnou hmotnost tanku a tím tedy i sílu jeho pancíře a výzbroje. Projektovaný A-32 těmito nedostatky netrpěl. Jeho čelní pancíř byl zesílen na 32 mm (někdy bývá uváděno pouze 30 mm), oproti 20 mm u A-20, a přitom byl celý tank jen o cca 1 tunu těžší než A-20. To bylo možné právě díky vynechání dodatečného ústrojí, které umožňovalo pohon pojezdových kol. Nešlo však jen o výhody nebo nevýhody obou provedení podvozku. Koncepce kolopásových tanků byla ve světě obecně na ústupu. Tankisté v praxi sundávali pásy pouze během delších přesunů po silnicích a k těm docházelo spíše výjimečně.

Tanky T-34

Taktická porada v poli. Sovětští vojáci se svými T-34. – léto 1942. Zdroj: fotoreporter sovietico sconosciuto – http://www.avalanchepress.com/ThirdGuardsTankArmy.php, Public Domain, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=786741

A-20 ovšem přinesl jednu pozitivní novinku. Byl to ostře skloněný a nečleněný čelní pancíř trupu. Tento sklon zvyšoval efektivní sílu pancíře a tedy jeho schopnost odolávat ostřelování. A-32 tento konstrukční prvek od A-20 rovněž převzal. Projekt A-32 byl také původně navrhnut se stejnou výzbrojí jako A-20, ovšem s tím, že by jeho nosnost měla umožňoval výměnu 45ti milimetrového kanonu za silnější, ráže 76,2 mm.
Bojová zkušenost ze španělské války odhalila dva základní nedostatky tanků BT a T-26, které Sověti dodali španělským republikánům. Pancíř těchto tanků nebyl dostatečně silný a německé protitankové kanony ráže 37 mm jej dokázaly bez problému probít. Druhým nešvarem byly benzínové motory, které měly velký sklon k požárům při zasažení.
Prototypy A-20 a A-32 byly hotovy v červnu 1939 a mohly začít jejich zkoušky. Konstrukčně si byly oba stroje velmi podobné. Shodně řešen byl jejich trup, který se také již velmi podobal budoucím sériovým T-34. Velmi podobné byly i věže, svařené z válcovaných ocelových desek. Původně nesly prototypy i stejnou hlavní výzbroj, ovšem u A-32 byl již během továrních testů kanon vyměněn za L-10 ráže 76,2 mm s hlavní dlouhou 23,7 ráže. Podvozek A-20 měl na každé straně čtyři pojezdová kola, plného provedení s gumovou bandáží po obvodu. Zadní tři páry kol byly hnané, přední pár byl řiditelný. A-32 měl pojezdová kola stejné konstrukce, ale bylo jich na každé straně pět a byla umístěna blíže u sebe. Shodné bylo rozvržení hnacích a napínacích kol pro pásy. Hnací byla vzadu, napínací vpředu. Podpůrné kladky nebyly třeba neboť pásy dosedaly shora přímo na pojezdová kola.
Velmi důležitý byl výběr vhodné pohonné jednotky, která musela být co nejkompaktnější a přitom dostatečně výkonná. Vedly se spory, zda použít benzínový nebo dieselový agregát. Každopádně snížit náchylnost tanků k vzplanutí po zásahu motoru byl úkol, který si konstruktéři určili po zkušenostech ze španělské občanské války. Cestou ke splnění tohoto úkolu byl jednoznačně dieselový motor.V motorovém oddělení charkovské továrny se tou dobou již několik let pracovalo na vývoji právě takového kompaktního a výkonného naftového agregátu. Tento motor, který získal označení V-2, byl vybrán jako pohonná jednotka pro oba projekty, A-20 i A-32.
A-20 se samozřejmě ukázal být rychlejší, zejména při jízdě po zpevněném povrchu. Naopak v postřelovacích testech se ukázal jako A-32. Zastánci tanku A-32 argumentovali možností dále zvýšit sílu jeho pancíře až na 45 mm a tak zkušební komise v srpnu 1939 rozhodla, ať tedy továrna zkusí dva pokusné tanky s posíleným pancířem vyrobit a dodat je k dalšímu testování. Konstruktéři si ovšem možnost zesílení pancíře otestovali předem. Zjistili, že tank může být ještě o zhruba sedm tun těžší aniž by ztratil cokoliv ze své pohyblivosti. Tak začaly práce na těžší a silněji pancéřované verzi tanku, která získala tovární označení A-34.

T-34 model 1941

Tank T-34, model 1941 v muzeu v Kubince, v Rusku. Zdroj: Alan Wilson from Stilton, Peterborough, Cambs, UK – T-34 Model 1941 – Patriot Museum, Kubinka, CC BY-SA 2.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=64057098

První prototyp byl dokončen v lednu 1940 a druhý následoval hned v únoru. A-34 již svojí konstrukcí prakticky odpovídal budoucím sériovým tankům T-34. Čelní pancíř trupu byl zesílen až na požadovaných 45 mm, boky a záď trupu byly silné 40 mm. Stěny věže měly 45 mm a její strop 20 mm. Zesílený pancíř nebyl to jediné, čím se A-34 lišily od předcházejícího A-32. Dostatečná rezerva v nosnosti umožnila konstruktérům také vyměnit hlavní zbraň tanku. Namísto původního kanonu L-10 to byl výkonnější L-11 stejné ráže avšak s hlavní dlouhou 30,5 ráže a s vyšší úsťovou rychlostí. 5. května 1940 byla objednána výroba 600 kusů tanku T-34 k dodání do konce roku 1940. Tanky měly být vyráběny ve dvou továrnách. Mateřská charkovská továrna číslo 183 měla dodat 500 strojů a zbylých sto mělo být vyrobeno ve Stalingradském traktorovém závodě. Dodávka prvních kusů se očekávala již v červnu. Bylo samozřejmě nutné razantně zvýšit výrobu pohonných agregátů V-2 pro nové tanky a zapojit množství dalších subdodavatelů.
Formální průtahy způsobené Kulikem zapříčinily zpoždění výroby a první tři sériové tanky T-34 díky tomu vyjely z bran charkovské továrny až 15. září 1940. Do konce roku jich potom v Charkově vyrobili pouze 115 namísto plánovaných 500 kusů. Stalingradská továrna sice rozpracovala 23 tanků ale do konce roku 1940 nezkompletovala ani jediný.
Duchovní otec T-34 Michail Koškin 26. září 1940 zemřel na zápal plic. Na jeho místo nastoupil Alexandr Alexandrovič Morozov.
První sériové tanky bývají označovány jako T-34 vzor 1940 nebo někdy též vzor 1939/40. Trup tanku byl svařen z plátů válcovaného homogenního pancíře. Spodní čelní deska trupu byla silná 45 mm a s vertikální rovinou svírala úhel 53°. Horní čelní stěna trupu měla rovněž 45 mm a její sklon proti vertikální rovině byl 50°. V pravé části bylo střeliště trupového kulometu DT ráže 7,62 mm a nalevo od něj průlez řidiče a v jeho poklopu řidičovy průzory. Na obou stranách čelní desky byly umístěny dva velké reflektory. Po stranách přesahovaly přes nos tanku plechové blatníky pásů. Boční stěny trupu měly 40 mm a s vertikální rovinou svíraly úhel 40°. Horní deska trupu byla silná 20 mm stejně jako dno trupu. Záď trupu byla tvořena horní a dolní deskou shodné tloušťky 45 mm. Horní byla skloněna pod úhlem 42°, dolní 45°. Z horní desky vycházely dva výfuky, z části schované pod přinýtovanými kryty. Výfuky mířily směrem dolů a za tank. Celá horní deska zádě trupu byla odnímatelná což umožňovalo výměnu motoru nebo převodovky. V zádi trupu byl instalován dvanáctiválcový dieselový motor V-2 o maximálním výkonu 500 koní při 1800 otáčkách za minutu. Za ním byla potom umístěna čtyřstupňová převodovka.

Tank T-34 model 1942

V Kubince ovšem mají i model 1942. Taky kde jinde by měli mít všechny verze a subverze, než v zemi původu. Zdroj: Alf van Beem – Own work, Public Domain, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=56665979

První sériové tanky měly celkem šest vnitřních palivových nádrží o celkovém objemu 460 litrů. Motor byl chlazen kapalinou jejíž celkový objem činil 95 litrů. Hmotnost tanku vzor 1940 byla 26,5 tuny a jeho maximální rychlost na silnici se pohybovala oko 55 km/h. V terénu maximální rychlost klesala na cca 35 km/h. V přední části trupu byla instalována věž. První tanky T-34 měly věž oválného tvaru svařenou ze za studena lisovaných desek. Jejich síla byla na čele a bocích 45 mm a na zádi 40 mm. Její strop měl 16 mm. V zadní stěně věže byl velký otvor zakrytý našroubovaným plátem pancíře. Tento otvor sloužil k demontáži kanonu. Na bocích věže byly umístěny pozorovací periskopy a pod nimi otvory pro vedení střelby z ručních zbraní osádky. Jedna taková střílna byla také uprostřed zadní pancéřového plátu. Strop věže byl doslova poset různými otvory. Předně to byl velký společný průlez velitele a nabíječe. Průlez a jeho poklop zabíral prakticky celou šířku a zhruba třetinu délku stropu věže. Toto řešení nebylo právě šťastné protože poklop byl velmi těžký a nebylo snadné jej odklopit. Navíc po otevření zůstal kolmo k rovině střechy a tak bránil ve výhledu vpřed. Aby měl pořádný výhled vpřed, musel se velitel tanku velmi vysunout z kabiny a tím se vystavit možné palbě nepřítele. Přímo v tomto hlavním poklopu byl na levé straně instalován periskop velitele a napravo od něj byl uzavíratelný otvor pro praporkovou signalizaci. Zmíněný periskop přestal být od podzimu 1941 instalován a otvor po něm byl buď zavařen nebo už se vůbec nevyřezával. Před hlavním poklopem byl pancéřovaný kryt ventilátoru kabiny. Nalevo od něj ústil periskopický zaměřovač PT-6. Otáčení věže bylo zajištěno pomocí elektromotoru. V případě poruchy to ale bylo možné i ručně. Za použití motoru trvalo otočení věže o 360 stupňů 14 sekund. Věž neměla vlastní podlahu, která by se otáčela spolu s ní. Uchycení věže v prstenci bylo jednou ze slabin tanku. Při zásahu silnějším kanonem docházelo relativně snadno ke kompletnímu odtržení celé věže. Platilo to například také pro kanony německých tanků Tiger. Němečtí vojáci někdy posměšně říkali, že T-34 před Tigery smekají. Čelní stěna věže byla výrazně zakulacená a vystupovala z ní maska kanonu. T-34 vzor 1940 byl vyzbrojen kanonem typu L-11 ráže 76,2 mm s hlavní o délce 30,5 ráže, tedy přibližně 2,32 metru (30,5 x 76,2 mm). Tanky s touto zbraní lze snadno rozeznat podle typického zaobleného krytu brzdovratného zařízení. Napravo od kanonu byl instalován kulomet DT ráže 7,62 mm spřažený s kanonem. Nalevo byl potom zaměřovač typu TOD-6. Maska kanonu umožňovala jeho náměr v rozsahu od -3° do +30°. Osádku tanku tvořili čtyři muži. Uvnitř trupu seděli vedle sebe řidič/mechanik a kulometčík/radista. Ve věži měl stanoviště nabíječ a velitel, který zároveň fungoval jako střelec. Dvoumístná věž byla přitom jednou z největších slabin tanku T-34. Během boje se velitel musel soustředit na palbu z kanonu a nemohl se dostatečně věnovat práci velitele, tedy vyhledávání cílů a koordinování činnosti celé osádky. K nástupu a výstupu používali muži ve věži jeden společný průlez ve střeše. Řidič měl vlastní průlez v čelní stěně trupu přímo před svým stanovištěm. Tento průlez využíval také radista. Pro nouzové opuštění vozidla měl radista k dispozici průlez v podlaze. Komunikaci mezi členy osádky zajišťoval interní telefon TPU-3. S externí komunikací to bylo o něco složitější. Z počátku nebyl k dispozici dostatek radiostanic a tak jimi byly vybavovány pouze tanky velitelů rot.

Tank T-34 model 1943

T-34 model 1943, pro změnu v tankovém muzeu v Munsteru. Zdroj: Banznerfahrer – Own work, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=10829555

Rok 1941 přinesl celou řadu inovací. Jednou z těch zásadních byla instalace nové hlavní zbraně. Volba padla na nový kanon F-34 ráže 76,2 mm. Na konci roku 1940 byl kanon upraven pro instalaci do věže T-34, namontován do jednoho zkušebního tanku a podroben střeleckým zkouškám. Ty dopadly na výbornou a od ledna 1941 byla zahájena sériová výroba nové zbraně. Takto vyzbrojené tanky začaly být označovány T-34 vzor 1941. Nová zbraň se v boji osvědčila mnohem více než stará „L jedenáctka“. Kanon F-34 (a tím tedy také T-34 vzor 1941) byl oficiálně schválen v létě 1941. Nový kanon postupně zcela nahradil ten původní a byl montován do všech dalších tanků T-34. S novým kanonem byla instalována i nová optika. Na střeše ústil periskopický zaměřovač PT-7 a v čelní stěně vedle hlavně byl instalován zaměřovač TOD-7.
Další významnou změnou, která přišla s rokem 1941 byla výroba odlévané věže. Odlévání bylo technologicky jednodušší než válcování a svařování tak silných desek. Nová věž vznikla na jaře 1941. Měla stejný tvar jako původní svařovaná věž, ale její pancíř byl silný 52 mm. U odlévaných věží zmizely poměrně ostré boční hrany čelní stěny s typickými liniemi svárů. Mimo toho byly v průběhu roku 1941 aplikovány i další „zlepšováky“ menšího významu. Hmotnost tanku vzor 1941 vzrostla na 28,5 tuny, což se ovšem nijak neprojevilo v poklesu rychlosti.
Je paradoxní, že roku 1940 se Sověti na popud maršála Kulika snažili přiblížit tank T-34 německému vzoru (Panzeru III), zatímco o rok později to byli Němci kdo se snažil přenést kvality T-34 do vlastního nového tanku Panther. Tank T-34M by s velkou pravděpodobností ve výrobě nahradil T-34 pokud by v červnu 1941 nevypukla válka s nacistickým Německem. Za této nové situace však na vývoj nových tanků nebyl čas ani zdroje. Naprostou prioritou se stala maximalizace výroby již existujících strojů. I přesto že se nedočkal zařazení do produkce, bylo několik prvků z projektu T-34M v pozdějších letech převzato do výroby klasického tanku T-34.
Od začátku výroby do německé invaze v červnu roku 1941 bylo postaveno celkem 1225 tanků T-34. Pouze 967 jich ovšem skutečně bylo k dispozici bojovým útvarům. Zbytek byl buď stále ještě v továrnách, na cestě z továren k vojsku nebo ve vojenských učilištích. Ihned bylo rozhodnuto, o zintenzívnění výroby tanků T-34. Celkový počet vyrobených tanků tím však nijak razantně nevzrostl (alespoň ne v roce 1941). Příčinou byl výpadek hlavního výrobce T-34, charkovského závodu č. 183. Tato továrna totiž byla jedna z těch, které se musely evakuovat dále na východ aby nepadly za oběť rychlému německému postupu. Výroba tanků T-34 byla obnovena v prosinci 1941 kdy z továrny vyjelo prvních 25 tanků smontovaných ještě z komponent evakuovaných z Charkova. Rozšíření výroby do nových továren přineslo postupem času množství různých drobných odlišností, podle kterých se dalo určit, ve kterém závodu konkrétní tank vznikl.

Tank T-34/85

T-34/85 před armádním muzeem v Praze na Žižkově. Muzeum je součástí Vojenského historického ústavu. Zdroj: Křžut – Own work, Public Domain, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=2953970

Ačkoliv hlavním úkolem pro rok 1942 bylo prosté zvýšení výroby tanků na maximum, přesto došlo k některým významným inovacím, které odlišily T-34 vzor 1942 od předcházejících vzorů. Došlo k zesílení pancíře odlévané věže až na 60 mm na čelní stěně. Také boční stěny trupu byly zesíleny z původních 40 mm na 45 mm. Některé továrny na tanky navíc ještě přivařovaly doplňkový pancíř a to zejména na čelo trupu a boky věže. Byl instalován nový typ poklopu pro řidiče vybavený dvěma úzkými průzory s klapkami, který byl převzat z nerealizovaného projektu T-34M. Tento typ poklopu již zůstal zachován a používal se i pro pozdější tanky T-34/85. Trupový kulomet dostal nový pancéřový „límec“, který toto místo lépe chránil před zásahem. Servisní otvor v zadní stěně trupu změnil tvar z původního obdélníkového na kruhový. V létě 1942 se na tancích objevily doplňkové palivové nádrže. Byly umístěny na zadní stěně trupu nad blatníky pásů. Nádrže byly hranaté a každá měla obsah 40 litrů. V roce 1942 byly také zavedeny nové pásy s mřížkovým vzorem namísto původních hladkých. Mimo to proběhlo množství dalších úprav, jejichž cílem bylo zjednodušení a zlevnění výroby. To s sebou samozřejmě přineslo snížení úrovně dílenského zpracování, ale nemělo to nijak zásadní dopad na spolehlivost a celkovou bojovou hodnotu tanků.
V roce 1942 čelila stalingradská továrna STZ nedostatku gumy a proto se uchýlila k výrobě nového typu celoocelových pojezdových kol. Tato kola však nebyla u tankistů v oblibě protože při rychlejší jízdě způsoboval kontakt kovu s kovem nepříjemný hluk a vibrace. Aby tomu alespoň částečně zabránili nasazovali tankisté pogumovaná kola na první a poslední osu, kde docházelo k nejintenzivnějšímu kontaktu s pásy. Na zbytku os nechávali kola celoocelová. V roce 1943 přišel na řadu (jak jinak) tank vzor 1943. Jeho základním znakem byla nová šestihranná věž. Tuto věž navrhli a zkonstruovali konstruktéři továrny Uralmaš koncem roku 1942. Inspiraci pro ni nalezli v projektu T-34M. Nová věž byla prostornější než ta původní což nejen usnadňovalo práci osádky, ale navíc to také umožňovalo naložit více munice. Nová věž měla také silnější pancíř než ty starší. Na čelní stěně to bylo 70 mm a na bočních 52 mm. Věže se navzájem lišily drobnými detaily podle toho, která továrna je vyráběla. Na střeše byly dva vedle sebe umístěné kruhové průlezy pro nabíječe a velitele.
Každý z nich měl jednodílný poklop, který se otevíral směrem k přídi tanku. Tanky s touto věží si u německých vojáků vysloužily přezdívku Mickey Mouse protože s otevřenými poklopy připomínala jejich silueta uši této kreslené postavičky. Před levým poklopem ústil pozorovací periskop. V průběhu roku 1943 začala být na věž montována velitelská kupole opět inspirovaná projektem T-34M. Kupole umožňovala veliteli rozhled do všech směrů a usnadňovala mu tak orientaci na bojišti.Dalšími změnami na vzoru 1943 byla instalace nové pětistupňové převodovky a nových vzduchových filtrů. V roce 1943 se také poprvé objevily přídavné palivové nádrže válcového tvaru, které se montovaly po stranách motorového prostoru.

Tank Lidice

Jeden z našich. Tank Lidice byl jeden z deseti nových tanků T-34/76, které získal čs. tankový prapor, který byl součástí čs. jednotek v SSSR. Tank získal své jméno 30. září 1943, kdy byl v Novochopersku slavnostně pojmenován společně s ostatními tanky praporu. Zdroj: Anonymous – http://www.digitalniknihovna.cz/mzk/view/uuid:cd124600-90b4-11e8-9690-005056827e51?page=uuid:01fe4f60-d2d9-11e8-b888-5ef3fc9bb22f The Lands of the Bohemian Crown, page 121, Public Domain, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=84443942

Hmotnost tanku T-34 vzor 1943 byla 30,9 tuny. I přes nárůst hmotnosti však maximální rychlost tanku neklesla a zůstala 55 km/h na silnici a cca 35 km/h v terénu. Významnou novinku bylo v říjnu 1943 zavedení podkaliberní munice BR-350P. Projektil o hmotnosti 3,02 kg dokázal na vzdálenost 500 m probít 92 mm pancíře.
Označení jednotlivých vzorů tanků nebylo nikdy striktně stanoveno. Často tak lze narazit na označení jakoby o rok posunutá – první model je označován jako vzor 1939, a objevují se také označení přechodných verzí – tedy např. vzor 1940/41. Známé a často používané označení T-34/76, které zohledňovalo ráži kanonu, nebylo ve skutečnosti sovětské. Zavedli jej až Němci. Sověti značili tank T-34 s kanonem ráže 76,2 mm prostě T-34 a pozdější verzi s kanonem ráže 85 mm značili T-34-85.
V září 1942 se objevily nové německé těžké tanky Tiger s čelním pancířem a síle 100 mm. Na tyto nacistické obrněnce již tanky T-34 nestačily ani s podkaliberní municí (pokud uvažujeme čelní střety) a sovětští konstruktéři museli začít hledat řešení. Na konci jejich snah stál vznik nové verze tanku s kanonem ráže 85 mm.
Poté, co se sovětům podařilo tank Tiger ukořistit a provést s ním zkoušky, bylo neoddiskutovatelné, že je třeba zlepšit technické parametry tanku T-34 a to jak zesílením výzbroje, tak po stránce pasivní ochrany. Sověti našli celkem brzy poměrně jednoduché a technicky nenáročné řešení, když na podvozek stávajícího tanku T-34/76 posadili upravenou věž z těžkého tanku KV-85. Koncem roku 1943 bylo vyrobeno prvních 300 ks tanků T-34/85. Jeho výzbrojí byl kanón D5-T, který byl používán v tancích IS-1, KV-85 a samohybných dělech SU-85. Vzhledem k problémům s dodávkami těchto kanónů byly od března 1944 montovány do tanků T-34 kanóny S-53 a od léta ZIS S-53 (L/53), oboje ráže 85 mm. Vedlejší výzbrojí tanku byly dva kulomety DT ráže 7,62 mm, z toho jeden ve věži, druhý v čelním pancíři.
Od druhé poloviny roku 1943 začaly na frontu proudit nové tanky i samohybná děla, jež měly zajistit výraznou převahu nad německou technikou. Páteří vojsk a nejrozšířenějším typem tanku stále zůstával tank T-34. Ideální představou sovětských velitelů bylo, že při útočném boji pojedou tanky T-34 za první vlnou těžkých tanků KV a IS. Další vlny tanků měly pronikat do postavení nepřítele a rozvíjet vytvořené průlomy. Při obranném boji měly zůstávat tanky za pěchotou, připravené ke střetu s německými tanky, kterým se podařilo proniknout sovětskými liniemi. V obraně měly spolupracovat T-34 se samohybnými kanóny SU-85, SU-100 a SU-122 a vytvářet hloubkovou obranu. Roku 1943 též došlo k zásadnímu zlepšení výcviku posádek sovětských tanků, zdokonalila se jejich součinnost s ostatními druhy vojsk, taktika a organizace v boji, takže došlo k jejich postupnému vyrovnání s německými tankisty.

Tank T-34

T-34 Leningradec č. 116, náležející k 30.GTB (Gardové Tankové Brigádě) u Leningradu v roce 1944. Přímá předloha jednoho z mých modelů. Zdroj: Kniha Druhá světová válka, díl druhý, autor B. Link a kolektiv, vydáno v roce 1975

V letech 1944 a 1945 vysílali Sověti do útočných operací mohutné tankové armády. Na úseku fronty jeden a půl kilometru dokázali soustředit přes 200 tanků. Na jaře a na podzim 1944 Němci ustupovali rozbahněným územím, na kterém se dokázaly pohybovat pouze tanky T-34. Tyto manévrovací schopnosti spolu se stále větší kvantitativní převahou sovětských tanků měly za následek poměrně rychlý postup vojsk i v nepříznivých klimatických podmínkách. Jestliže v roce 1941 na jeden zničený německý tank připadalo šest až sedm sovětských, tak ke konci roku 1944 byl tento poměr jedna ku jedné. Výroba tanků T-34 se 76mm kanónem definitivně skončila roku 1944, od té doby se vyráběl pouze s kanónem ráže 85 mm. Kromě klasického tanku Sověti produkovali T-34 v různých variantách, jako byl plamenometný, mostní, odminovací a vyprošťovací. Tank T-34 svedl ještě mnoho bitev, než dorazil do Berlína, a stal se nejvýraznějším symbolem vítězství komunistického Sovětského svazu nad fašistickým Německem.
Skončením druhé světové války však éra T-34 neskončila. Tento tank významně zasáhl do bojů v Korejské válce, v Evropě neblaze proslul v roce 1953, kdy zasahoval při povstání v Polsku a ve Východním Německu, a zejména roku 1956, kdy potlačoval povstání v Maďarsku. Tank bojoval v arabsko-izraelských válkách v letech 1956, 1967 a 1973. Velmi oblíbený byl pro svou jednoduchost až do 70. let v Africe, kde ho bez problémů obsluhovali pologramotní domorodci. Posledním známým bojovým vystoupením T-34 byla účast v občanské válce na území Bosny a Hercegoviny v 90. letech.
Britský vojenský historik a teoretik Sir Basil Liddell Hart o tancích T-34 napsal, že byly „hrubé, postrádající nátěr zvenčí a dokonce i zevnitř. Jejich konstrukce brala jen malý ohled na pohodlí osádky. Tanky neměly drobná technická vylepšení a nástroje, které byly podle západních odborníků nezbytné pro řízení, střelbu a bojovou součinnost. Na druhou stranu měly tanky T-34 mohutné a dobře tvarované pancéřování, výkonnou výzbroj, byly rychlé a spolehlivé, což jsou čtyři nezbytné vlastnosti úspěšného tanku.“ Američané, kteří tank podrobili testům na zkušebně v Aberdeenu, m.j. napsali: „Důležité vlastnosti tanku T-34 jsou nízká stavba, splývavé tvary, vysoký výkon, jednoduchá konstrukce, malý měrný tlak a velký sklon pancíře, poskytující výbornou protipancéřovou ochranu ve všech směrech.“ Kromě výborných vlastností tanku T-34 v boji byla důležitá i skutečnost, že se jednalo o jediný univerzální sovětský střední tank, který byl navíc vhodný pro hromadnou výrobu s vysokým podílem nekvalifikované pracovní síly. Pomineme-li poměrně malé množství lehkých tanků (T-70), pak mimo T-34 vyráběli Sověti jen těžký tank KV, který měl řadu dílů (motor, kanón, převodovka, pozorovací prostředky) s T-34 shodných. Z tanku KV vzešel později nový typ těžkého 45tunového tanku řady IS se 122mm kanónem. Také samohybné kanóny řady SU (typy 85, 100, 122 – dle ráže kanónu) byly stavěny na stejných podvozcích, jako T-34. Za tohoto stavu, kdy sovětská armáda neměla množství různých typů tanků, se výrazně snižovaly problémy s dodávkou náhradních dílů a zjednodušovaly se opravy strojů. Sovětský tank T-34 byl nepochybně nejvýznamnějším typem tanku 2. světové války. Jeho existence byla rozhodujícím faktorem při porážce armády nacistického Německa ve Velké vlastenecké válce. Tank T-34 je hloubkovou studií převratného a přitom jednoduchého bojového vozidla, jež představuje revoluční krok v tankové konstrukci. Výkonem svého kanónu, účinností pancíře a jízdními vlastnostmi předčil všechny své současníky. Díky svým širokým pásům a nízkému měrnému tlaku snadno projížděl i měkkým terénem, kde se německé tanky často bořily. V bojích na východní frontě znamenala vyšší průjezdnost rozhodující výhodu.
Technické údaje:

  • Posádka: 4
  • Délka: 6,7 m
  • Šířka: 3 m
  • Výška: 2,4 m
  • Hmotnost: 26 tun
  • Pancéřování: 45 mm (verze T34/76)
  • Hlavní zbraň: 76,2mm kanón
  • Sekundární zbraně: 2×7,62 DT kulomet
  • Motor: V-2, 12válcový diesel
  • Výkon motoru: 373 kW (500 k)
  • Odpružení: Christieho podvozek
  • Max. rychlost: 55 km/h silnice, 35 km/h terén
  • Dojezd: 465 km

Krabičkový T-34/76, vybavený hranatými přídavnými nádržemi je poměrně proslulý, fotograficky zdokumentovaný a modeláři často zpracovávaný Leningradec č. 116, náležející k 30.GTB (Gardové Tankové Brigádě) u Leningradu v roce 1944. Tank používalo sovětské velení k propagandistickým účelům.
Druhý stroj je sestaven v měnitelné podobě, jako T-34/76 BARS, Mandžusko roku 1945, nebo jako T-34/85 1. československé obrněné brigády, která se v roce 1945 zúčastnila osvobozování republiky. Patinoval jsem tradičním černohnědým washem a nešetřil bahnem – inu východní fronta.