Gardový minomet BM-13 Kaťuša

Sovětský svaz uvedl do života několik zbraní, které změnily chod dějin a staly se ikonami. Kromě T-34 to byl raketomet, který dostal jméno Kaťuša. Kaťuše se sice objevily až za války, ale jejich vývoj začal dřív. Sice pro Evropu na hraně války, ale pro SSSR ještě od války daleko.
V červnu 1938 v SSSR přemýšleli o pozemním využití leteckých raket RS-132. Jenže z čeho je odpalovat ? Tehdy byl vznesen požadavek na vývoj. Vznikla jednoduchá konstrukce, kterou měl vozit ZiS – 5. Testy však odhalily nedostatky. Nejvážnějším byla nestabilita. Zbraň totiž z nákladního auta střílela do strany. V srpnu 1939 proto vzniká druhý prototyp. Ten už střílí podélně. Mírně upravené rakety byly přeznačeny na M-13 a raketomet dostal označení BM-13.
V roce 1940 byl přijat do výroby pod označením BM-13-16. Tento kód se dá rozklíčovat jako bojový vůz (bojevaja mašina) s 16 raketami M-13. Raketa M-13, jak již zmíněno, vycházela z RS-132, měla tedy ráži 132 mm. Byla poháněna tuhým palivem a vážila 42 kg. Za letu ji stabilizovala čtyři křidélka do kříže. Donesla 5 kg výbušniny na vzdálenost 5,5 km. Nebyla to dvakrát přesná zbraň, spíš dovedla pokrýt velkou plochu poměrně rychle spoustou výbušniny. Nabíjení bylo ovšem značně zdlouhavé, a tak bylo nejlepší nasazení takové, že Kaťuše přijely do palebného postavení, vystřelily, zasypaly nepřítele salvou odpovídající možná slušnému torpédoborci, nebo lehkému křižníku a hurá pryč. Prostě zbraň k náhlým a nenadálým přepadům.

Kaťuše byly pro němce nepříjemným překvapením, protože jejich vývoj i výroba probíhala v naprostém utajení a pod dozorem NKVD. Kaťuša není samozřejmě oficiální označení, úředně se jmenovaly „gardové minomety”, Kaťušemi je nazvali až vojáci, podle dívky ze známé písně. Němci je nazývali „Stalinovy varhany”. Jednak proto, že ližiny odpalovacího zařízení jsou píšťalám trochu podobné, a také pro typické kvílení letící střely z této zbraně.
Němci se s Kaťušemi poprvé setkali v červenci 1941. Celkm sedm vozů s raketami zaútočilo na Němce na vlakové stanici v Bělorusku a dalo jim pěkně na frak. To Rusy povzbudilo jak v masové výrobě těchto zbraní, tak i v jejich dalším vývoji. Už v srpnu se tak objevuje nový typ. M-8 mělo o pět cm menší ráži. To mělo své výhody, i nevyýhody. Rakety menší ráže unesly menší nálož, a na kratší vdálenost. Na druhou stranu se odpalovací zařízení vešla i na menší a lehčí vozidla. Opačným směrem šla střela M-30. Ta používala původní raketu M-13, ovšem s hlavicí o větším průměru a šestinásobnou náloží oproti M-13. Za cenu zkrácení doletu na polovic šly touto střelou ničit i opevněné cíle. Ty se však až do roku 1944 odpalovaly jen ze statických odpalovacích konstrukcí.
Raketomety BM-13 je nejprve montovaly na nákladní vozy ZiS, pak i na pásové tahače STZ-5, které byly zhruba stejně velké. Myšlenka posadit zbraň na podvozek tanku naopak úspěšná nebyla. Později byly samozřejmě využívány americké Studebakery, a to do té míry, že v rámci standardizace se vyráběly nadále jen na tomto podvozku, pod označením BM-13N. S M-8 to bylo podobné, jen ze na ZiSy a Studebakery vešlo víc „hlavní”. Díky tomu mohl být raketomet o osmi střelách osazen i na terénní osobní vůz GAZ-67. Rakety M-30 se díky většímu průměru hlavice odpalovaly z klecí, podobných německým Wurfrahmen. Na Studebaker se takových klecí vešlo 12. Základní typ však byl BM-13 a toho se také vyrobilo zdaleka nejvíc.

Zbraň měla své výhody i nevýhody. Mezi výhody patřila jednoduchost, snadná výroba i údržba. Tento přístup se Rusům mnohokrát osvědčil – umožňoval produkovat stroje i v hůře vybavených dílnách, a a usnadňoval polní údržbu. O přesnosti jsem se již zmiňoval – zde nelze říct, jestli to byla nevýhoda. Vzhledem k dobré taktice nasazení byla relativní nepřesnost spíše výhodou. Zjevnou nevýhodou byly automobilové podvozky většiny Kaťuší. To znamenalo jednak nižší průchodivost, ale hlavně velkou zranitelnost i ručními zbraněmi.
Kaťuše byly nasazová v takzvaných bateriích, které tvořila čtyři vozidla. Tři baterie tvořily prapor a tři prapory pluk. Ten tedy disponoval celkem 36 raketomety. Do konce války bylo vyrobeno více než 10 000 těchto zbraní a jejich vývoj a výroba pokračovala ještě dlouho po válce. Sovětské velení si bylo dobře vědomo efektivity této zbraně. Té si byl ostatně dobře vědom i nepřítel. Pro Němce byly Kaťuše respektovanou – a obávanou – zbraní.

Já stavěl raketomet BM-13, tedy normalizovaný na podvozku Studebakeru US-6. Tento raketomet měl 16 odpalovacích kolejnic na standardní střely M-13. Natřené části ruská tmavá zeleň, zbytek gunmetal. Bílý olejový filtr jako námraza. Doba, místo i jednotka nasazení neurčité.