Lehký tank vz.35

Koncem roku 1934 dostala plzeňská Škodovka a pražské ČKD zadání na vývoj nového tanku. Impulsem k vývoji bylo zhoršení mezinárodní situace, konkrétně nástup německých nacistů k moci. Prototypy si byly poměrně podobné, vítězem byla prohlášena Škoda Plzeň. Její ¨prototyp do budoucna sliboval větší rezervu k modernizaci. ČKD se odvolalo a obvinilo Škodovku, že zakázku získala nečestným způsobem. Ministerstvo ve snaze situaci uklidnit rozhodlo, že na projektu se nakonec budou formou subdodávek podílet obě firmy. Během let 1935 a 1936 objednalo MNO celkem 298 tanků, přičemž první mělo dostat v září 1936. To se samozřejmě nestihlo, naštěstí bylo zpoždění jen tříměsíční. Zpoždění způsobovala vysoká zmetkovost a nekvalita, obě firmy se přitom nestyděly kydat na sebe bahno a jedna druhou navzájem obviňovat. Tím si ovšem zaškodili obě, protože se ministerstvo rozhodlo předejít nějakým nepříjemným překvapením u jednotek a nové tanky opravdu důkladně otestovat. Tyto testy trvaly téměř rok a odhalily řadu nedostatků.
Mezi ně patřil u některých součástí sklon k nadměrnému opotřebování a celková nevalná spolehlivost. Ta byla způsobena dvěma faktory. Jedním z nich byla značná pokrokovost konstrukce. Stroj měl vzduchové posilovače řízení i řazení. To byly horké novinky, předtím nevyzkoušené v reálném provozu. Dalším faktorem byla nemalá technická složitost. Během výroby se však podařilo většinu much vychytat. LT 35 se staly hlavním typem Československé armády. A navzdory počátečním potížím i typem vcelku oblíbeným. Byly lepší než soudobé německé typy, srovnání s nimi by snesl jen Pz.III. Německé tanky nejlepší období teprve čekalo. S francouzskými, či britskými stroji byly LT 35 plně srovnatelné. Do konce roku 1937 bylo

dodáno všech 298 strojů. V roce 1938 nastala mobilizace. LT 35 do bojůvek výrazněji nezasáhly. Dílem proto, že velká část strojů nebyla bojeschopná, kvůli přezbrojení. A pak, k mnichovskému diktátu došlo velmi brzy. Ještě za mobilizace bylo objednány další tanky k posílení sil, Mnichov ale situaci změnil. Nastala snaha spíše tankové jednotky zredukovat. Byly proto nabídnuty ostatním evropským státům, a zájem byl překvapivě velký. Mezi zájemci byli Poláci, Britové, Rumuni, či Jugoslávci. I Sověti jeden kus chtěli, právě však proto, že chtěli jen jeden, je naše úřady – parně právem – podezírali, že je jejich jediným cílem stroj rozebrat, okopírovat a ušetřit tak za licenci. Proto byl SSSR odmítnut. Ve finále tak ovšem dopadla i většina ostatních zájemců, protože v roce 1939 obsadili Němci i zbytek území ČSR. Tanky skonfiskovali a ostatní utřeli nos. Kromě Němců tak jediným dalším uživatelem byl Hlinkův Slovenský štát, který dostal 52 kousků. I Němci se rozhodli stroje důkladně otestovat. Sice je pak použili bojově, avšak rozhodli se je dále nevyrábět. Mimo jiné i proto, že LT-38, který získali naším obsazením, byl podstatně perspektivnější.
Tank byl postaven z pncéřových plátů o síle 12 – 35 mm, spojené nýtováním a šrouby. Díky tomu byla například věž tak lehká, že se dala otočit i holýma rukama. Mělo to samozřejmě i negativa. Pro děla větších ráží nebyl tento pancíř překážkou. Navíc, jak posléze Němci v boji zjistili, ani nýtovaný pancíř nebyl výhra. Při zásahu odtržené nýty létaly po kabině jako kulky. Původní konfigurace posádky byla tříčlenná, LT-35 měla stejný problém jako francouzské tanky, tedy nerovnoměrné rozložení zatížení členů posádky. Němci to dobře věděli a po převzetí doplnili posádku o čtvrtého člena.
LT-35 vážil 10,5 tuny, což je v ontextu strojů druhé světové války poměrně málo. Váhově je to srovnatelné s Panzerem II.,

nad tím však měl LT-35 výraznou převahu. A to jak pancéřováním, tak zejména výzbrojí. Přece jen, kanón Škoda A3 vz.34 ráže 37 mm měl oproti hlavní zbrani Panzeru II. téměř dvojnásobnou ráži. LT-35 měl navíc trupový kulomet. Byl použit ZB vz.35, ráže 7,92, později ZB vz.37 stejné ráže. Stejný kulomet byl ve věži, vedle kanónu, se kterým byl mechanicky spřažen. Tato vazba se však dala zrušit. Tank sebou vezl 78 nábojů pro kanón a 2700 nábojů pro kulomety. Tank poháněl motor Škoda T-11/0. Byl to zážehový, kapalinou chlazený čtyřválec o objemu 9,6 litru a výkonu 120 hp. Motor i převodovka byly uloženy vzadu, stejně jako rozvodovka, takže hnací kola byla vzadu a celý pohon tak byl poměrně kompaktní. Nevýhoda samozřejmě spočívá ve vzdálenosti převodovky od místa řidiče. To právě řešily ony vzduchové posilovače. Pojezd byl poměrně složitý. Dvě kola byla spojena do vozíku, a dva vozíky byly upevněny do kyvného ramene, jehož osa vycházela z trupu. Kyvné rameno bylo odpruženo jednou velkou listovou pružinou. Tyto sestavy byly na každé straně dvě, tedy osm kol na každé straně. Deváté bylo vepředu, poněkud výše, mezi pojezdovými a napínacím, bez odpružení. Mělo zabránit prohnutí pásu při najetí na překážku. nahoře pás podpíraly čtyři kladky. Na tomto systému byly navlečeny pásy o šířce 32 cm. Tank se dokázal na zpevněné komunikaci pohybovat rychlostí 34 km/h.
Český tank si paradoxně odbyl bojový křest až v němckých službách. V obrněných řadách Wehrmachtu zaútočily pětatřicítky na Polsko a o rok později na Francii. Zde už narazily ma rovnocennější protivníky. Z celkem 106 strojů, které se tažení účastnily, jich bylo poškozeno 45, z toho neopravitelně 11. Definitivně pak propadly při ruském tažení v roce 1941. Zde se účastnilo kampaně 155

strojů, některé dojely až k Moskvě. Ruská zima dala pětatřicítkám co proto, Zamrzalo zejména choulostivé pneumatické řízení. krom toho ale, stejně jako na ostatníc německé technice, také olej, chladivo a občas i palivo. Krom ruské zimy ale měly LT-35 závažnějšího protivníka. Ruské střední a těžké tanky si s nimi poradily velmi snadno. Objevily se problémy, se kterými se nepočítalo. Jedním z nich byla například nýtovaná konstrukce tanku. Při přímém zásahu měli nýty tendenci se trhat a utržená část, která převzala energii zásahu, se pak v interiéru tanku chovala jako kulka. Zásah tak mohl vyřadit část posádky, aniž prorazil dovnitř. V té době ale už byly LT-35 stahovány od prvosledových jednotek a nahrazovány modernějšími stroji. Stažené stroje pak dosloužily u protipartyzánských oddílů, či v policejní službě.
LT-35 vyráběly, po jistých tahanicích, obě firmy, které se účastnily tendru, jak ČKD, tak Škoda. Každá vyrobila 149 strojů. K jednotkám se dostávaly od konce roku 1936 do dubna 1938 a rozděleny následujícím způsobem mezi třei pluky útočné vozby. 197 tanků 1. pluk, 49 tanků 2. pluk a 52 třetí. Během mobilizace bylo ve Škodovce zabaveno dalších deset tanků, původně pro Rumunsko. K realizaci další, stopětikusové série pro Čs. armádu už nedošlo.
Realizována byla naopak, po mobilizaci, 126 kusová série pro Rumunsko pod označením Škoda R-2. Československé LT-35 po zabrání Československa pobrali Němci. 244 si jich ponechali, nejprve jako L.T.M. 35, a později jako Panzerkampfwagen 35 (t) – t jako tschechisch. Používali je zejména v rámci 6. obrněné divize. Ta jediná používala pětatřicítky ve velkém. Menší počty pak užívalo několik dalších útvarů, například 3. divize SS Totenkopf. Ty ale měly tyto tanky jen krátce. 6. obrněná poslední kusy vyřadila až počátkem roku 1942. Dalších 52 , z výzbroje 3.pluku, který byl dislokován v Turčianském sv. Martině, si ponechal Slovenský štát. Zbylé dva ukořistili Maďaři.

Dalším státem, který používal LT-35, bylo Bulharsko. To obdrželo 26 strojů z německé služby, které prošly v roce 1940 generální opravou ve Škodovce. o rok později pak dalších deset, nových, označených jako T-11. Ty se od původních LT-35 lišily novým dělem A8. Původně byly určené pro Afghánistán, ale tuto objednávku Němci nepovolili. Stejně tak nepovolili ve stejnémm roce dalších 45 tanků pro Bulhary. Místo toho jim dodali ukořistěné Renaulty R-35. Dalších 26, opravených, původně zrekvírovaných, dodali Němci Rumunům. Maďaři si své dva ukořistěné LT-35 řádně vyzkoušeli, pak si je nechali ve Škodovce opravit (!), a zakoupili licenci na T-21, což byl střední tank, který z konstrukce LT-35 přímo vycházel. Na jeho základě pak vyráběli vlastní tanky Turán.
Jako i jiné tanky, byly některé LT-35, respektive Pzkpfw 35(t) přestavěny na velitelské vozy. Ty přišly o trupový kulomet, naopak obdržely radiostanici. Ke stávající Fug 2, nebo FuG 5 s prutovou anténou přibyla FuG 8 s rámovou anténou na krytu motoru. Velitelské tanky byly dále vybaveny gyrokompasy. Počet není úplně přesný, odhaduje se na cca. 20 přestavěných kusů. Po stažení pětatřicítek z první linie jich bylo 49 přestavěno na dělostřelecké tahače. Ty pozbyly věže, které pak Němci použili v různých statických opevněních. Na dva tyto tahače pokusně namontovali protitanková děla A5, ráže 47 mm, jejich další osud mi ale není znám. Podobnou úpravu učinili Rumuni, kdy 20 ze svých strojů přestavěli na stíhače tanků. TACAM, jak tyto stíhače nazvali, na podvozku tanku R-2, jk jim byly pětatřicítky dodány, postavili speciální nástavbu, do které umístili ukořistěná sovětská děla ráže 76,2 mm.
Samozřejmě, až do chvíle, kdy bylo jasné, že zde žádná modernizace nic nezmůže, se o ni u Škodů pokoušeli. Například zástavbou vznětového motoru, silnějším pancéřováním, přestavbou vzduchových posilovačů na hydraulické a v roce 1941 se dokonce pokoušeli o tropikalizaci typu.
Technické údaje:
Lehký tank vz.35 (LT-35

• Osádka: 4 muži
• Motor: 4 válcový vodou chlazený zážehový Škoda T-11/0
• Výkon: 120 k
• Dojezd: cca 160 km – po silnici, v těžkém terénu klesal na 120 km
• Nejvyšší rychlost na silnici: 34 km/h
• Výška: 2,37 m
• Délka: 4,90 m
• Šířka: 2,06 m
• Hmotnost: 10 500 kg
• Výzbroj: 1x kanón 37 mm škoda A3 vz.34, 2x kulomet ZB vz.35 nebo 37 7,92mm

Z polské stavebnice FTF, která ztvárňuje tank již v německých službách, jsem stavěl verzi předválečnou, na vojskových manévrech před válkou, jak ukazuje první fotografie. Naštěstí se liší opravdu minimálně. Tříbarevnou kamufláž jsem utlumil hnědým olejovým washem, možná trochu moc. Nebahnil jsem. Stroj nenese označení, neboť jsem si nevšiml ani na strojích na manévrech ničeho zásadního.