V roce 1938 bylo již, aspoň německému  velení, jasné, že bude válka. Bylo také jasné, že po snazších kořistech okolo (Rakousko, Polsko, Československo) přijde na řadu Francie. Francie schovaná za spoustou železa a betonu jménem Maginotova linie. Němci ovšem nehodlali pevnosti tohoto obranného komplexu likvidovat postaru, obléháním a ostřelováním polními děly. Chtěli vést bleskovou válku, chtěli se k pevnosti nenápadně přiblížit, přesnou palbou (ideálně ze vzdálenosti mimo dostřel pevnostních děl) ji zničit a postupovat dál. Jenže přesnou palbou z větší vzdálenosti – čím? Polní děla tenhle prvek z logiky věci nesplňovala. Bylo třeba zbraň s vysokou úsťovou rychlostí, která střílí co nejplošší křivkou. Jistou šanci skýtala velkorážná protiletadlová děla. Měla dostatečný výkon na to, aby dostala granát do několikakilometrové výšky, takže proti pozemním cílům měla být účinná. Problém byl, že to nebyly dvakrát mobilní zbraně. na místo se musely dotáhnout a aspoň minimálně rozlořit do palebné konfigurace. To prodlužovalo dobu, po kterou se dělo i s posádkou promenuje před hlavněmi nepřátel a vystavuje se jejich palbě. Zejména u posádky, která při této činnosti není nijak chráněna, tak hrozily velké ztráty. To logicky vedlo ke snaze vytvořit vozidlo, které kanón ponese, tak, aby měl lepší průchodivost terénem, než tahač a dělo, mohl po příjezdu zahájit palbu v podstatě bez přípravy a měl pancéřovou ochranu, a to jak pro techniku, tak pro posádku.

Vývoj takových vozidel tedy probíhal doslova od prvních okamžiků druhé světové války a jako zbraň byl použit v té době nejvýkonnější protiletadlový kanón FlAK 18 ráže 8,8 cm. Na ložnou plochu polopásového tahače Sd.Kfz.8 umístili v podstatě kompletní zbraň včetně původního štítu. Vozidlo bylo rychle k dispozici a použitelné (proto jich taky několik vzniklo, mluví se o cca 30 kusech), mělo ale značné nevýhody. Nejvýraznější byla nedostatečná ochrana posádky. Ta se mohla tak nějak krýt pouze za štítem zbraně, z jiných směrů ji nechránilo nic. Dalším v pořadí bylo samohybné dělo Dicker Max, tedy Pz.Sfl. IV. V tomto případě konstruktéři umístili těžké dělo ráže 10,5 cm na kompletně pásový podvozek.

Stále však panovala obava, že na nejsilnější bunkry nebude stačit ani Dicker Max. Proto už v roce 1939 začali uvažovat nad ještě silnějším dělem. Při poradách toto plánované vozidlo nazývali schwere Betonknacker, tedy něco jako těžký drtič betonu. Do hledáčku se při tom dostal nový protiletadlový kanon FlAK 40 ráže 12,8 cm, který vyvíjel Rheinmetall-Borsig. Zbraň se sice ještě sériově nevyráběla, ale prototyp úspěšně splnil armádní testy. Výkon tohoto děla byl vskutku impozantní – dokázalo vypálit granát o hmotnosti více než 26 kg do výšky až 14 800 m! To sebou bohužel neslo jisté obtíže. Zbraň byla mohutná, robustní a především velmi těžká. Podle podstavce se pohybovala její hmotnost od třinácti do sedmnácti tun. Německá armáda ale neměla k dispozici vozidlo, na němž by bylo lze lafetovat takto těžké dělo. I zde tak museli zabrousit mezi projekty, které se teprve připravovaly. jedním z nich byl také projekt těžkého tanku, na kterém pod označením VK 30.01 (H) pracovala firma Henschel. I zde byl k dispozici pouze prototyp. Zdálo se ale, že by tento podvozek mohl požadavky splnit. Obě firmy byly pověřeny, aby spolupracovaly a své výrobky upravily tak, aby mohly fungovat společně. Výraznější změny ale proběhly spíše u Henschela. Dá se říci, že spíše než úprava to byla stavba zcela nového podvozku s využitím komponent VK 30.01 (H). Nejpatrnější změnou je prodloužení šasi o více než metr. K původně sedmi párům pojezdových kol přibyl osmý a výrazně se zvětšila mezera mezi posledními pojezdovými a napínacími koly. Pojezdová kola byla plná, s gumovou obručí a byla prokládaná podobně jako na Königtigeru, vzájemně se tedy překrývala. Odpružení zajišťovaly torzní tyče, toto řešení se stalo v německé armádě po několika pokusech jiným směrem rychle standardem. Na posledních dvou osách bylo odpružení zesíleno, neboť sem se přenášela největší část rázů při výstřelu. Pásy taktéž pocházely z prototypu VK 30.01 (H), musely však být adekvátně prodlouženy. V záznamech se poprvé objevuje označení Sfl. V (Sfl. = Selbstfahrlafette = samohybná lafeta).

Přední polovina trupu byla velmi nízká s téměř vodorovnou stropní deskou, ze které vyčnívaly pouze dvě pancéřové budky. Levá sloužila řidiči. Ten seděl dole v trupu, ale hlava mu vyčnívala nad úroveň stropu a takto byl chráněn. Budka měla dva průzory, vpředu a vlevo Ty se daly uzavřít a řidič pak používal periskop. Pravá byla v podstatě falešná a sloužila ke zmatení nepřítele. Pod ní se nacházel patrně úložný prostor a hrdlo nádrže. V zadní části vozidla se pak nacházelpancéřovaný bojový prostor. Ten byl ze všech stran uzavřený, kromě střechy. Ta byla jen v přední části. Zde byl umístěn kanón. Za a pod kanónem byl uložen motor. Jeho kryt poměrně neprakticky vyčníval do bojového prostoru. Zážehový šestiválec Maybach HL 116 S o obsahu 11,6 litru dával výkon 300 koní při 3300 otáčkách za minutu, což bylo na toto vozidlo velmi málo. Hřídelí poháněl šestistupňovou převodovku v přídi vozidla. Oproti původní převodovce prototypu VK 30.01 (H) byl převodový poměr snížen, což přispělo k ovladatelnosti, rychlost však klesla.

Upravený kanón, označovaný teď jako 12,8 cm Kanone 40 zabíral většinu místa v bojové kabině, ač prázdná působila velmi prostorným dojmem. ˇUpravami se podařilo technikům Rheinmetallu snížit hmotnost na 7,8 tuny, rozměry se však nezměnily. Například délka hlavně činila téměř osm metrů a po montáži úsťové brzdy je dokonce o 30 cm překonala, a byla tak delší než vozidlo samo. Úsťová brzda byla nutností, bez ní měl kanón zákluz rovný metr. Zbraň se mohla v lafetě pohybovat a to v rozsahu od 7° vpravo do 5° vlevo a od 10° vzhůru po 15° dolů. To sice není významný rozsah, ale proti nepohyblivým cílům to mělo stačit. Zajímavý je negativní náměr, tedy schopnost sklonit dělo hodně dolů. To byla jednak nutnost z důvodu přístupu k motoru, jako bonus pak dovoloval schovat se za terénní nerovností a vést palbu odtamtud, i když vozidlo stojí do kopce. Došlo ke změně střeliva, původní nedělené náboje byly metr a půl dlouhé a na manipulaci v bojovém prostoru tedy poněkud nepraktické. Došlo tedy k použití dělené munice, ani tak ale stroj nenesl velkou zásobu, pouhých patnáct nábojů. Zaměřovače byly periskopické a vyčnívaly ze střechy v přední části. Stroj neměl kulometnou výzbroj a proti dotírající pěchotě se posádka mohla bránit dvěma samopaly MP40 se zásobou 384 nábojů. Pro kanon byly k dispozici protitankové a tříštivotrhavé granáty. Protitankový Panzergranate vážil 26,4 kg a hlaveň opouštěl rychlostí cca 880 m/s. Na vzdálenost jednoho kilometru tento granát probíjel homogenní skloněný pancíř o síle 150 mm a na dva kilometry zdolal pancíř silný 130 mm. Posádku tvořilo pět vojáků. Řidič uvnitř trupu, zbývající čtyři měli svá stanoviště v bojové kabině. Nalevo od kanonu střelec, napravo velitel. Ten měl k dipozici vlastní periskop. Za nimi pak vlevo nabíječ a vpravo radista. Do bojové kabiny se lezlo malými dvířky v zadní části. V případě nepřízně počasí bylo možné bojový prostor zakrýt celtou.

Vozidlo vážilo 36,5 tuny a jak již zmíněno, použitý motor byl na takovou váhu příliš slabý, a tak byl stroj pomalý a těžkopádný. Maximální rychlost se pohybovala okolo 20 km/h a 450 litrů benzinu v nádrži vystačilo na zhruba 170 km. V terénu klesla rychlost na polovinu a spotřeba stoupla na dvojnásobek. , takže s pohonnou jednotkou o výkonu 300 koní byl zcela jasně „podmotorován“. I rozměry byly celkem impozantní. Šířka 3,15 m a výška 2, 75 m by se tolik nevymykaly, na rozdíl od celkové délky, která činila 9,7 m! Stroj byl veden pod různým označením. O těžkém drtiči betonu již padla zmínka, samozřejmostí  byly pro pořádkumilovné Němce různé tvary složené z typových označení podvozku a zbraně, například 12,8 cm Selstfahrlafette L/61 Pz.Sfl. V, případně Pz.Sfl. für 12,8 cm K.40 a podobně. Vojáci, kteří měli možnost se strojem jezdit, ho pojmenovali po svém. Sturer Emil, což znamená tvrdohlavý nebo vzdorovitý Emil, byl reakcí na zmíněnou pomalost a těžkopádnost.

Objednány byly dva podvozky, čtyři kanóny a berlínský Alkett měl sestavit dva ověřovací stroje, k prosinci roku 1940. To však nevyšlo a montáž se nakonec protáhla do března 1942. To se ovšem fatálně podepsalo na osudech typu. Jak zaznělo hned zpočátku, byl vyvíjen k proražení Maginotovy linie a ta byla v roce 1942 již trochu passé. Waafenamt nakonec Emily překlasifikoval na těžké stíhače tanků a v této podobě byly odeslány k testování na východní frontu. U 521. praporu stíhačů tanků (Panzerjäger Abteilung 521, nebo také PzJgAbt 521), kam byly přiděleny, se setkaly se svým příbuzným a předchůdcem, samohybným dělem ráže 105 mm na podvozku tanku Panzer IV, známým jako Dicker Max, který se zde nacházel v počtu jediného kusu. Z těchto tří strojů byla vytvořena speciální těžká četa. Celý prapor se v červenci 1942 zapojil do operace Fall Blau, tedy německého útoku v jižním Rusku. Prapor byl součástí skupiny armád B, která směřovala na Stalingrad a bojoval na levém křídle Paulusovy 6. armády.

Na bojovém nasazení se podepsala jistá raritnost vozidla. Emily tak byly v poli doslova obloženy náhradními díly, které se musely vézt sebou. Když se něco porouchalo, nebylo odkud jinak brát. Exotická byla i munice, Sturer Emil byl doslova  jediný, kdo používal dělenou munici ráže 12,8 cm. Posádky proto municí šetřili, a pokud první ranou nepřátelský tank znehybnili, zpravidla po něm dále nestřílely. To bylo výhodné pro Rusy, kterým to dávalo šanci své stroje opravit a vrátit do boje. Stroje dostaly jména Max a Moritz a na frontě strávily půl roku. Do konce roku 1942 již nesloužil ani jediný. Max byl zničen a Moritz opuštěn. V únoru 1943 jej našli Rusové a odtáhli jej do Kubinky, kde, až na krátké výlety na různé propagandistické výstavy, už zůstal a je tam dodnes. Testování díky ztrátě obou strojů tak nemohlo být dokončeno a řádně vyhodnoceno. I tak ale, kdyby se někdo rozhodl pro sériovou výrobu, musel by se znovu hledat a upravovat podvozek, projekt VK 30.01 (H) byl dávno zrušen, nehledě na nevýhody tohoto podvozku. Navíc, bylo třeba v rámci úspory zdrojů i času potřebného k výrobě, směřovat k unifikaci výzbroje. To Emilům zlomilo vaz, Max a Moritz zůstali jedinými zástupci svého druhu.

Technické údaje Pz. Sfl. V 12,8 cm L/61 Sturer Emil:

Osádka: 5 mužů
Motor: zážehový vodou chlazený řadový 6válec Maybach HL 116 S
Výkon: 300 k
Obsah nádrže: 450 litrů
Dojezd: cca. 170 km – po silnici, 80 v terénu
Nejvyšší rychlost na silnici: 19 – 25 km/h
Výška: 2,75 m
Délka: 9,70 m
Šířka: 3,15 m
Hmotnost: 36 500 kg
Výzbroj: 1 x kanon 12,8cm Kanone 40, dva samopaly MP 40

Celkem jednoduchá a poměrně kvalitní stavebnice Trumpeter se staví celkem dobře. Vzhledem k pouhým dvěma strojům, které vznikly a k nasazení u stejného útvaru je možné s nepříliš bohatým obtiskovým aršíkem postavit kterýkoli z nich. Model nemá žádnou patinu a evokuje tak čistý, ošetřovaný Moritz v muzeu v Kubince. Moje přítelkyně, která model stavěla, se nepouštěla do žádných úprav a je tak postaverno doslova „z krabičky.“ Jak zmíněno, model ztvárňuje stroj Moritz od Panzerjäger Abteilung 521, nasazený u Stalingradu, v současné době ve sbírkách muzea v Kubince.