Roku 1935 americké letectvo zařadilo do výzbroje první moderní celokovový jednoplošný bombardér Martin B-10. V té době byl modernější, než cokoli, co ve Spojených státech létalo, a to včetně stíhaček. Poměrně rychle však zastaral a tak začal být ještě před válkou nahrazován Douglasy B-18 Bolo, což byla bombardovací verze slavné dakoty. Měla ovšem stejný neduh jako ona, tedy slabé motory, navíc přibyla ještě slabá výzbroj. Pokrok ale letěl vpřed a v letectví dvojnásobně, bylo tedy třeba hledat dál. V roce 1937 zadává armádní letectvo tendr na nový, výkonnější bombardér. Na ten zareagovalo několik společností. Bell dvoumotorovým modelem 9, ten vypadal, minimálně na papíře nadějně, Bell však odstoupil pro finanční problémy. Boeing-Stearman modelem X-100, taktéž dvoumotorový, se zajímavou integrální kabinou a hvězdicovými motory Pratt & Whitney R-2180, Douglas modelem 7B se dvěma motory Pratt & Whitney R-1830 Twin Wasp, u kterého se armáda nemohla rozhoupat, ale nakonec ho přijala jako A-20 Havoc, Martin modelem 167F, ze kterého se vyklubal pozdější Martin Maryland a North American. Ten přišel s moderně pojatým projektem dvoumotorového stroje NA-40-1.

NA-40 těžil z North American XB-21(NA-39) z roku 1936, který byl původně přijat a objednán, ale poté zrušen. Stroj s dvojitou směrovkou a dlouhou kabinou na hřbetě trupu, kde pilot a druhý pilot seděli za sebou, poháněly dva hvězdicové motory Pratt & Whitney Twin Wasp a přistával na příďovém podvozku, který umožňoval mnohem lepší výhled při pohybu po zemi. Ten z mnoha důvodů představitele armádního letectva zaujal a z mnoha neuspokojil. Troufám si odhadovat, že mezi důvody, proč zaujal, byl příďový podvozek, a robustní trup, slibující jednak slušnou kapacitu, co se týče nákladu pum, prostornost, co se týče pohybu posádky, a také odolnost v boji. Naopak odrazovala patrně koncepce kabiny. North American tedy prototyp přepracoval až do podoby NA-62, u kterého se trup moc nezměnil, ale křídlo se posunulo do uspořádání středoplošníku. Změn doznala hlavně kabina, nyní rozšířená a více zapuštěná do trupu. Piloti nyní sedí vedle sebe, Prototyp poháněla dvojice motorů Wright R-2600. V této podobě již uspěl a bylo objednáno 184 kusů stroje, který dostal označení B-25 a jméno Mitchell na počest slavného generála, letce a průkopníka přesného bombardování. První stroj byl dodán 19. srpna 1940 a do konce roku vzniklo ještě dalších 25 kusů. Osádky si stroj, který dosahoval rychlosti až 518 km/h, rychle oblíbily.

V Evropě v té době už zuřila druhá světové válka, která ještě nebyla světovou, protože na tuhle stranu světa ještě nestihla dojít. To se mělo v budoucnu ale změnit, Američané získali ještě rok na získávání zkušeností, které se jim pak mohly velice hodit. Jednou z nich byla nutnost použít samosvorné obaly nádrží. Ty se po zásahu samy zacelily a významně tak snížily riziko požáru letadla. Stejně tak vyvstala potřeba lépe chránit posádku pancéřováním jejího pracovního prostoru. Tyto bezpečnostní prvky byly implementovány u série B-25 A, které vzniklo čtyřicet kusů. Vzrostla váha, klesla rychlost, ale změny přesto letadlu prospěly. Letoun unesl 1361 kg pum, a byl vyzbrojen kulomety ráže .30″ v předním, hřbetním a bočních střelištích a ráže.50″ v ocasním střelišti.

Následovala řada B-25 B. Ta přišla o málo oblíbená zadní a bočnístřeliště, místo toho se na hřbetě, v zadní části, objevila střelecká věž Bendix se dvěma kulomety .50″. Další dvě padesátky se nacházely ve spodní, dálkově ovládané, zatažitelné věži. Nakonec i přední kulomet byl nahrazen půlpalcem. S pěti velkorážovými kulomety však létalo jen málo letounů, protože spodní věž způsobovala neustálé problémy a a tak se od ní upustilo. Nosnost zůstala stejná a stejná zůstala i motorizace. Tuto řadu proslavil odvetný nálet na Japonsko, který s 16 stroji vedl tehdy podplukovník James H. Doolittle a který odstartoval 18. dubna 1942 z paluby letadlové lodi USS Hornet. Letadla byla odlehčená, zbavená většiny výzbroje a pancéřování, a nesla jen po čtyřech pumách o váze 227 kg (500 liber, jestli se nemýlím). Všechny stroje dosáhly Japonska a po odbombardování pokračovaly dále do Číny.

Od léta 1942 byly Mitchely nasazeny v Tichomoří, ze základen na Nové Guineji. Obbjevily se také na evropském nebi, když je zakoupila RAF a od počátku roku 1943 nasadila do akcí nad okupovanou Francií. Vzhledem k charakteru bojů nemohly nad Francií létat bez doprovodu. Britské Mitchelly mk.I odpovídaly B-25 B.

U dalších řad  B-25C a B-25 D došlo jen k dílčím změnám. Do pozorovací kupole v zadní části se vrátil kulomet, stroje obdržely autopilota, modernější verzi motorů R-2600 a došlo k rozšíření pumovnice. Kromě amerických sil létaly tyto verze jako Mitchelly mk.II ve Velké Británii u RAF a RCAF v Kanadě Dále pak v Číně, SSSR a Brazílii. V Tichomoří se Mitchell často používal k hloubkovým útokům, ať už proti lodím, nebo pozemním cílům. Docházelo tak k polním úpravám, jejichž cílem bylo posílit vpřed střílející výzbroj. Velkorážové kulomety se umisťovaly jak do přídě, tak na boky letadla. Tato polní úprava se natolik osvědčila, že ji firma North American vzala za vlastní, a vysílala týmy techniků, kteří takto upravovali většinu strojů, přicházejících na Tichomořské válčiště

B-25G šla ještě dál, když v přídi nesla ručně nabíjený kanón M4 ráže 75 mm se zásobou 21 granátů, kromě něj stroj nesl v přídi ještě dva kulomety na zastřílení na cíl a další v pouzdrech na bocích trupu. Po vyrobení 405 kusů verze G přišla verze H, u které se vrátilo plnohodnotné zadní střeliště a boční kulomety. Horní věž se přesunula nad křídlo, za pilotní kabinu. Nesl odlehčený kanón T-13E1 a až 14 kulometů včetně čtyř v pouzdrech na bocích trupu. Dále pak až 1 451 kg pum, osm neřízených raket nebo dvě torpéda o váze 907 kg. Zmínka o raketách je na místě, protože jim posádky postupně začaly dávat přednost před kanónem, z něhož byla v bojových podmínkách střelba poněkud obtížná a jeho zpětný ráz velice namáhal konstrukci letounu – přece jen, byl původně konstruován pro použití v tanku. Rakety se daly odpálit po jedné, nebo salvou, a v případě salvy měla podobný účinek, jako salva lehkého křižníku. Staly se tak doslova postrachem japonského námořnictva.

Od podzimu 1942 začaly Mitchelly létat i nad severní Afrikou. Zde, stejně jako v Evropě, létaly čistě jako střední bombardéry. Vzhledem k hustému a přesnému flaku a těžce ozbrojeným stíhačům nepřítele zde nemohly působit v roli útočných letadel, bitevníků, tak jako v Pacifiku. Na italské frontě ale už měli Spojenci naprostou vzdušnou převahu a američtí letci si tak mohli dovolit se pohybovat i v malých skupinách hluboko v nepřátelském týlu a postřelovat vlaky či silniční vozidla. Toho samozřejmě chtěli využívat i piloti Mitchellů a tak se opět na jejich strojích začaly objevovat přídavné, vpřed mířící kulomety. I zde pak Mitchelly účinkovaly jako hloubkové, útočné, bitevní stroje, které v nízkém přízemním letu postřelovaly z kulometů všechny možné příležitostné cíle. Jediné nebezpečí pro ně představovala pozemní protivzdušná obrana. Tradičně výborné protiletadlové kanóny, často s automatickým řízením palby, zpříjemňovaly spojeneckým letcům život u každého jen trochu významnějšího cíle. Menší ráže, 20 a 37 mm, byly také často montovány na vozidla, která mohla být součástí pozemních zásobovacích kolon. Stejně tak vlaky, které používaly tzv. flakové vagóny.

Jelikož se Mitchelly ukázaly jako velmi univerzální stroje, North American se nemusel bát o odbyt. Na frontu proudily další a další, byl o něj větší zájem než o modernější, ale obtížněji ovladatelné Marauder. Pro potřeby spíše evropského bojiště byla přizpůsobena verze B-25 J, neboli Mitchelly mk.III, jak je označovali Britové. Ti v té době již nepoužívali žádné vlastní střední bombardéry a komplet se přezbrojili americkými stroji. Verze J byla, stejně jako předchozí verze od C dále, poháněna motory Wright R-2600-13 Double Cyclone. Na rozdíl od předchozích verzí stoupl počet členů posádky na 6. Nesla sedm kulometů v obranných stanovištích a podle potřeby až deset pevných, vpřed střílejících kulometů stejného typu v přídi. B-25 J vzniklo nejvíc ze všech verzí, více než 4000 strojů a jejich výroba byla ukončena až v srpnu 1945. Tyto stroje ve velkém proudily do Velké Británie, kde byly nasazovány k misím proti základnám V-1, k nepřestávajícímu tlaku na Atlantický val a také k přípravě vylodění na francouzském pobřeží. Těmito úkoly byla pověřena takticka 9. letecká armáda pod velením generálporučíka Lewise H. Breretona.

Verze J se poněkud odchýlila od zaměření, jaké měly třeba G, nebo H. Mimo jiné to bylo také proto, že ve druhé polovině roku 1942 začaly práce na verzi North American PBJ-1, určené pro námořní letectvo a pro jednotky námořní pěchoty. Měly vylepšené navigační vybavení, protilodní radiolokátory na vyhledávání ponorek a mohly nést hlubinné nálože. První dorazily na pacifické bojiště v únoru 1943, k peruti VMB-413. Rychle následovaly další a stroje začaly podnikat akce do okolí Saipanu, Filipín a později i Okinawy a Iwodžimy. Velmi napomohly blokádě mateřských ostrovů Japonska a potopily obrovské množství nákladních lodí. Stroje PBJ-1 různých verzí vznikaly na základě klasických armádních verzí B-25C, D, H a J.

Výroba mitchellů skončila až v srpnu 1945 po dohotovení 9 816 kusů a dostaly se do mnoha zemí světa. U amerického letectva dosloužily koncem 50. let . V Jihoamerických státech létaly ještě o dvacet let déle a poslední je vyřadila Indonésie v roce 1979. U posádek byly Mitchelly oblíbené, pro příjemné letové vlastnosti a spolehlivost. Byly schopny doletět na jeden motor a ani tak se s nimi nemusel pilot příliš prát. Jediné, co se dalo vytknout, byla hlučnost a občasné pronikání spalin do kabiny. To se týkalo všech řad od C dál. B měly totiž ještě výfukový sběrač, vyústěný na opačných stranách motorových gondol. Od B-25C se od toho ale upustilo, takže řvoucí výfuky byly na úrovni kabiny, na dva metry od ní. Některé zdroje uvádí poškození sluchu pilota po odlétání celého turnusu.

Na palubě Mitchellů sloužila určitě nejedna známá osobnost, nejznámější je patrně spisovatel Joseph Heller, který létal jako bombometčík u 340. bombardovací skupiny v Itálii od května 1944 Tam se také odehrává děj jeho románu Hlava XXII, což jeden z nejslavnějších protiválečných románů vůbec. Heller odlétal 60 bojových misí, především proti mostům, komunikacím či nádražím. Knihu však napsal až po návratu a vyšla v roce 1961. Americké letetvo je v ní ukázáno ve velmi nelichotivém světle. Kniha byla v roce 1970 zfilmována a ve filmu se vyskytuje velké množství provozuschopných Mitchellů. Zmíněná hlava 22 je článek vojenských regulí, podle kterých musí na své bláznovství upozornit blázen samotný, podle stejné směrnice je takový člověk v pořádku, protože blázen si nepřipouští, že je blázen. Naráží to na snahu mnohých vojáků se vrátit domů dříve, než stát uzná, že už bojovali dost, tím, že se budou vydávat za psychicky narušené.

Po návratu z války začal psát svůj román, který poprvé vyšel v roce 1961. Celé americké letectvo je v románu zobrazeno ve velmi nelichotivém světle, kniha je však považována za jedno ze stěžejních protiválečných děl. Dočkal se rovněž filmového zpracování, ve kterém je možné zhlédnout velké množství letuschopných Mitchellů.

Technický popis: B-25 B/D/H

  • Výrobce: North American Aviation Inc., Inglewood, Kalifornie, USA.
  • Typ: vícemístný bombardovací a bitevní letoun
  • Motor: dva čtrnáctiválcové dvouhvězdicové, vzduchem chlazené Wright R-2600 Double Cyclone ve verzi 9 o výkonu 1500 k každý u B a 13 o výkonu 1700 k každý u D a H.
  • Výzbroj:
    • B, D: 7,62mm pohyblivý kulomet M2 na přídi, 2x 12,7mm kulomet M2 ve hřbetní věži Bendix (každý 400 nábojů), 2x 12,7mm kulomet M2 ve spodní věži Bendix (každý 350 nábojů), spodní ale byly často sneseny. 1361 kg pum.
    • H:
      • útočná výzbroj: 75mm kanón T13E1 (21 nábojů), 4x 12,7mm kulomet M2 (každý 400 nábojů), později 6x M2, 1451 kg pum
      • obranná výzbroj: 2x 12,7mm kulomet M2 ve hřbetní věži Bendix (každý 400 nábojů), 2x 12,7mm kulomet M2 ve spodní věži Bendix (každý 350 nábojů), 2x 12,7mm kulomet M2 v bočních střlištích (každý 350 nábojů), 2x 12,7mm kulomet M2 v ocasní věži Bell M7 (každý 600 nábojů)
  • Osádka: 5 mužů (pilot, copilot, navigátor, bombometčík a mechanik/střelec)
  • Rozpětí: 20,62 m B, D/ 20,59 m H
  • Délka: 16,15 m B, D/ 15,49 m H
  • Výška: 4,80 m B, D/ 4,98 m H
  • Nosná plocha: 56,67 m2
  • Hmotnost prázdného letounu: 9 072 kg B/ 9 208 kg D/ 8 890 kg H
  • Vzletová hmotnost: 12 909 kg B/ 15 422 kg D/ 15 876 kg H
  • Maximální rychlost: 483 km/h B/ 457 km/h D/ 443 km/h H
  • Dostup: 7 163 m B/ 7 315 m D/ 7 254 m H
  • Dolet: 3 219 km B/ 2 414 km D/ 2 173 km H

Postavený stroj je B-25B sériového čísla 40-2344, vedoucí stroj náletu na Japonsko z 18. dubna 1942. Ano, správně, je to letoun podplukovníka Jamese H. Doolittla, se kterým odstartoval z paluby letadlové lodi USS Hornet. Vznikl ze stavebnice Bílek, což je přebalená Italeri, s minimem úprav (vlastně jen antánní lanko) a minimem patiny (očouzení za výfuky). Model považuji za povedený, byť rozhodně ne dokonalý.