Téma italské armády mi tu visí jako rest už nějakou dobu. Ještě před stěhováním a tudíž nejmíň rok. A já vlastně nevím odkud začít, protože si ze stavby pamatuji jen pár střípků. Ale no, zkusím to nějak poskládat.

Téma vozidel italské armády se skládá ze tří vozidel. Tedy, ze čtyř, ale to proto, že jedno se mi sešlo dvakrát. Ztratil jsem totiž kabinku (jo, celou) a tak, když mi stavebnice přišla do ruky podruhé, koupil jsem ji. Takže s ní asi i začnu. Jde o Lancii 3Ro, s montáží protiletadlového děla Cannone da 90/53. Těžký nákladní automobil Lancia 3Ro 4×2 se vyvinul z dřívější Lancie Ro. Oproti ní měl silnější pětiválcový dieselový motor, který nahradil dvou a tříválcové motory, vylepšenou převodovku a kola s pneumatikami. Byl jedním z hlavních nákladních automobilů královské italské armády během druhé světové války. Design Lancie 3 Ro byl jednoduchý, robustní, funkční. Byla považována za nejspolehlivější těžký nákladní automobil italské armády vůbec. Kromě naftového vojenského modelu se 3Ro vyráběla také v civilních verzích s benzínovými a plynovými motory a také s prodlouženým rozvorem karoserie pro autobusy. Výroba podvozku 3Ro začala v roce 1939, pokračovala během druhé světové války a definitivně skončila v roce 1949, kdy byla nahrazena Lancií Esatau. Dělo 90/53 pocházelo z produkce firmy Ansaldo, bylo celkem moderní – začalo se vyrábět v roce 1938 a bylo srovnatelně výkonné s německým FlaKem 36 8,8 cm. Oboje dohromady se pak označovalo jako Autocannone Lancia 3Ro da 90/53. A tuto sestavu vyrábí jako zjednodušenou stavebnici firma Italeri. Je určená především pro wargaming, ale celkem pěkně vypadá. Vzhledem k tomu, že jsem měl dvě, býval bych postavil jednu rozloženou, v palebné pozici, a druhou v pochodové. To bohužel stavebnice neumožňuje a přestavět to by byla nemalá sochařina. Takže jsou obě v palebné. Pro jednu jsem musel vysochat kabinku z destiček, ta samozřejmě není dokonalá, a tak jsem přes vozidlo hodil z obvazu maskovací síť. Stroj je zbarven zelenopískově a kromě značky s registračním číslem nemá žádné další znaky, takže je, dá se říct, anonymní. Použil jsem ho k doplnění minidiorámy se Savoiou S.M.79 a Macchi M.C.202. Druhá Lancia má nátěr pískový a na dveřích znak divize Centauro, tedy 131. obrněné. Stavěná téměř bez jakýchkoli úprav, doplnil jsem pouze přední okno kabiny a celý model na závěr lehce přefoukl pískovou, abych docílil zaprášeného vzhledu. K divizi Centeuro bych jen poznamenal, že vznikla v dubnu 1939 rozšířením I. obrněné brigády ( italsky I Brigata Corazzata). Pojmenována byla podle mýtických bytostí – kentaurů, půl lidí a půl koní. Divize se zúčastnila invaze do Albánie , řecko-italské války a invaze do Jugoslávie . V srpnu 1942 byla divize poslána do Libye, aby podpořila italskou expanzi v oblasti. Po porážce vojsk Osy ve druhé bitvě u El Alameinu ustoupila spolu s německými a dalšími italskými jednotkami do Tuniska, kde tyto jednotky musely čelit nejen britskému, ale navíc i americkému tlaku. Dne 18. dubna 1943 byla 131ª Divisione corazzata „Centauro“ rozpuštěna kvůli ztrátám utrpěným v bitvě u El Guettaru .

Další v řadě je Camionetta Sahariana AS-42. Camionetta Desertica Model 42 (nebo také SPA-Viberti AS.42 nebo Sahariana) byl italský průzkumný vůz. Jako Britové (a Commonwealth, samozřejmě) měli LRDG, měli i Italové svoji verzi dálkového průzkumu. Zatímco ale LRDG používala víceméně běžná vozidla, byť s nutnými úpravami, italská armáda si pro tento účel nechala postavit speciál. AS.42 (Africa Settentrionale = severní Afrika) byl vyvinut společností SPA – Viberti s použitím stejného podvozku jako obrněný vůz Autoblinda AB 41, který si zachoval některá řešení z AB-41. Zachováno zůstalo řízení všech kol, ne však jejich pohon. Poháněná byla jen zadní náprava. Vozidlo s sebou vezlo dostat paliva i vody a další věci, potřebné k přežití v poušti. Například různé nářadí a příslušenství pro vyproštění. Vozidlo je pochopitelně ozbrojené, hlavní zbraní byl 20 mm rychlopalný kanón Breda Model 35, nebo 20 mm protitanková puška Solothurn S-18/1000, ve výjimečných případech i 47 mm kanón Breda Cannone da 47/32 modello 1935. Kromě toho byly vybaveny jedním nebo dvěma kulomety Breda modello 37 ráže 8 mm. I tento stroj jsem stavěl ze stavebnice Italeri, tentokrát už ne jednoduché wargamingové. Také v podstatě bez úprav, pokud nepočítáme závěrečné zaprášení pískovým sprejem. Podle označení a barevného provedení by měl vůz spadat pod Raggruppamento sahariano „Mannerini“, což byl útvar o asi 6000 mužích, který bojoval proti Spojencům po ústupu do Tuniska. Byl složen ze zbytků různých zdecimovaných a rozprášených útvarů a v jeho čele stál generál Alberto Mannerini. Útvar byl zcela zničen při bojích na linii Mareth.

Třetím vozidlem tohoto tématu je Semovente da 75/18 su scafo M13/40. Tedy, samohybné dělo, vyzbrojené kanónovou houfnicí Ansaldo Obice da 75/18 Modello 35 na podvozku tanku Carro Armato M13/40. Jedná se patrně o nejúspěšnější italský obrněný prostředek druhé světové války. Osádku tvořili tři muži a obsluhovali zbraň o ráži 75 mm a délce hlavně 18 ráží. Pro tuto zbraň vezli 44 nábojů. Pro obranu před pěchotou bylo vozidlo vyzbrojeno dvěma kulomety Breda 38 ráže 8 mm s 1104 náboji. Samohybná houfnice byla poháněna vznětovým motorem FIAT o výkonu 125 koní, což jí dávalo rychlost 32 km/h. Dojezd činil 200 km. Konkrétně tohoto typu se postavilo jen 60 kusů, ale vznikaly i na jiných podvozcích. Dalších 162 kusů se postavilo na podvozku M14/41 a 245 na podvozku M15/42, z toho 55 po kapitulaci Itálie a okupaci části země Němci, pro jejich potřebu.
Zde byla stavba trochu obtížnější, jedná se o stavebnici o rok starší, než jsem já. Boj byl s lecčím – od spasování modelu, některé stavebnice ESCI se dost brání – až po věkem ztvrdlé pásy a téměř nepoužitelné obtisky. Po určitých úskalích jsem model dokončil a patinoval olejovým filtrem. Odlišná technologie byla použita proto, že jsem Semovente stavěl podstatně dříve, než ostatní stroje a jen mi tu poměrně dlouho ležel. Stroj jsem stavěl bez zásadních úprav, Vlastně jsem jen otevřel horní poklopy. Ty jsou zajímavé,  Semovente je totiž tank Fiat s novou nástavbou bez věže, která může být shora celá otevřená. Ne vždy se to ale hodí a tak ji bylo možné uzavřít těmito velkými a patrně těžkými poklopy. Dělo bylo pohyblivé už od výrobce. Nepodařilo se mi bohužel zjistit nějakou jednotkovou příslušnost, kdyby dokázal někdo identifikovat číslo E.I. 102120m budu rád. Jediné, co jsem v nějakém zastrčeném článku na netu našel, je domněnka, že stroj mohl bojovat u Tobruku. Povrchová úprava možná ještě dozná změn, ale nejdřív musím trochu vyklidit stůl.