Slavná jména VVS SSSR, part 1: Grigorij Andrejevič Rečkalov – Bell P-39Q Airacobra

Dvojnásobný hrdina SSSR G. A. Rečkalov na fotografii, kterou uveřejnily noviny „Bolševická tribuna“ 14. prosince 1944. Autor: Neznámý – Original publications: Газета «Большевистская трибуна» от 14 декабря 1944 годаImmediate source: http://www.nevskye.narod.ru, Volné dílo, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=39930100

Dlouho jsem přemýšlel, kým začít u VVS. A měl jsem cukání začít Pokryškinem, zejména proto, že jsem měl na stole Airacobru a nebylo snad na východní frontě slavnějšího uživatele a propagátora tohoto Bellova letadla. Přesto, či možná právě proto, a také proto, že model Airacobry od Academy nabízel dva další markingy (konkrétně stroje kapitána G. A. Rečkalova a majora Ameta Chána), jsem se nakonec rozhodl takto. Ale doufám, že na A. I. Pokryškina ještě dojde. A třeba i s jiným stojem, než je P-39.
Grigorij Andrejevič Rečkalov byl čtvrtý nejúspěšnější pilot VVS, co do počtu sestřelů. Narodil se ve vesnici Chuďjakovo v permské provincii (zhruba 150 km severozápadně od Sverdlovska, dnešního Jekatěrinburgu) do rolnické rodiny. Během jeho školní docházky se rodina přestěhovala do vesnice Bobrovka poblíž Sverdlovska (pouhých 25 km skoro na východ). Do školy chodil do zhruba 15 km vzdáleného Balšovo Ištoku a vychodil tam 6 tříd. Ve čtrnácti letech začal pracovat jako elektrikář v místním mlýně. Později se přestěhoval do Sverdlovska a vstoupil do tovární učňovské školy ve Věrch-Isetském závodě. Ve stejné také začal létat a studovat létání na kluzácích, patrně v Komsomolu, neboť byl v roce 1937 na komsomolský lístek poslán do permské vojenské pilotní školy a v roce 1939 v hodnosti seržanta zařazen k 55. leteckému stíhacímu pluku v Kirovogradu . Během své služby u pluku se zúčastnil tažení proti Besarábii . Těsně před začátkem Druhé světové války sídlil pluk ve městě Balti.
Pouhý den před začátkem války musel Rečkalov projít lékařskou letovou komisí, která ho shledala pro barvoslepost nezpůsobilým. Když se však 22. června vrátil k útvaru, velitel štábu pluku mu uložil naléhavý úkol doručit dokumenty a do lékařské zprávy se ani nepodíval. Rečkalov ho na obsah zprávy neupozornil, a tak se stalo, že létal dál. Na začátku války létal na stíhačce I-153 Čajka. Ty byly často vybaveny neřízenými střelami a právě takto dosáhl G. A. Rečkalov s vé první vzdušné vítězství, když právě raketou sestřelil Messerschmitt Bf-109 pouhách pět dnů po návratu k útvaru. Během prvního měsíce války stoupl počet na tři. Při posledním z těchto vítězství byl sám raněn, ale dokázal doletět až na domovské letiště. Byl odeslán, do nemocnice, a poté k záložnímu útvaru, aby se naučil létat s Jakovlevem Jak-1. Chtěl se však vrátit do boje a tak v dubnu 1942 uprchl zpět ke svému útvaru. Možné právě pro ten bojový zápal mu tato hrubá nekázeň prošla. Jeho pluk byl ovšem mezitím povýšen a přeznačen na 16. gardový stíhací letecký pluk (16 GvIAP).

Polikarpov I-153 |Čajka, se kterým létal G. A. Rečkalov na počátku války u 55. IAP. Autor – Igor Zlobin

Zde se musel opět učit s novým strojem. Pluk létal na amerických strojích Bell P-39 Airacobra. Ovládání tohoto letounu, na hony vzdáleného od I-153 a víceméně i od Jaku-1,  zvládl výtečně, protože 30. prosince 1942 byl na rozkaz velitele Zakavkazského frontu „za 4 osobně sestřelené a 2 jako součást skupiny nepřátelských letadel a za 197 úspěšných bojových letů“ vyznamenán Řádem rudého praporu . Od jara 1943 vstoupil pluk do bojů s nepřítelem na Kubáni . V prvních dvou týdnech bojů sestřelil Grigorij Rečkalov 19 nepřátelských letadel. „Za 25 bojových letů provedených na letounu Airacobra na Kubáni v období od 6. do 22.04.43 a sestřel 3 nepřátelských letadel“  byl vyznamenán druhým Řádem rudého praporu .
Výnosem Prezidia Nejvyššího sovětu SSSR „O udělení titulu Hrdina Sovětského svazu velitelskému štábu letectva Rudé armády“ ze dne 24. května 1943 za „příkladné plnění bojových úkolů velení na frontu boje proti německým vetřelcům a současně projevenou odvahu a hrdinství“ byl nadporučík Rečkalov vyznamenán Leninovým řádem a Zlatou hvězdou. V červnu 1943 byl povýšen na kapitána a byla musvěřena funkce velitele letky. 2. října 1943 byl „za sestřel třech nepřátelských letadel v jedné letecké bitvě dne 01.10.43“ vyznamenán Řádem Alexandra Něvského. 29. října 1943 byl pak jmenován navigátorem pluku.

Bell P-39Q Airacobra, na které dosáhl G. A. Rečkalov většiny svých vítězství. Přímá předloha mého modelu Autor – Igor Zlobin

Do června 1944 provedl zástupce velitele pluku Rechkalov 415 bojových letů, zúčastnil se 112 leteckých bitev a osobně sestřelil 48 nepřátelských letadel a 6 ve skupině. 1. července 1944 byl dekretem prezidia Nejvyššího sovětu SSSR oceněn druhou Zlatou hvězdou. Od 15. července 1944 do 28. února 1945 dočasně působil jako velitel 16. gardového stíhacího pluku Sandomierz. Během této doby, 2. října 1944, byl povýšen do hodnosti majora. 22. října 1944 získal třetí Řád rudého praporu „za osobní sestřelení 5 nepřátelských letadel.“ Jeho útvar se zúčastnil Bitvy o Berlín. Po skončení války, dne 15. dubna 1945 byl Rečkalov  jmenován pilotním inspektorem 6. gardového stíhacího sboru. Celkem během války provedl Rechkalov 450 bojových letů a zúčastnil se 122 leteckých bitev. Údaje o sestřelených letadlech se liší. Podle jednoho zdroje bylo sestřeleno 56 letadel a 6 letadel ve skupině, podle jiného 61 + 4 nepřátelské letouny.
Rečkalov u letectva zůstal, v roce 1951 absolvoval leteckou akademii, poté byl, již jako podplukovník, jmenován zástupcem velitele 10. stíhací letecké divize. Dne 7. června 1952 byl povýšen na plukovníka a jmenován velitelem 10. letecké divize 52. stíhacího leteckého sboru 57. letecké armády . Dne 26. října 1955 mu byl udělen Řád rudé hvězdy . V lednu 1956 byl jmenován zástupcem velitele 236. divize stíhacího letectva 34. letecké armády . 19. listopadu 1956 byl jmenován velitelem 146. divize stíhacího letectva 29. letecké armády. 14. srpna 1957 mu byl udělen čtvrtý Řád rudého praporu a krátce na to byl povýšen do hodnosti generálmajora. Po rozpuštění jednotek 29. letecké armády byl 17. prosince 1957 jmenován zástupcem velitele stíhacího letectva samostatné Dálněvýchodní protivzdušné obrany. 3. října 1958 se stal vedoucím oddělení bojového výcviku Novosibirského sboru protivzdušné obrany. V roce 1959 byl přeložen do zálohy.
Zemřel 22. prosince 1990 v Moskvě. Byl pohřben vedle své matky na hřbitově v obci Bobrovka.

Jak jsem zmínil již na počátku, stavěl jsem model Academy, konkrétně P-39N/Q Airacobra „Russian Ace“, což je model poměrně kvalitní a dobře slepitelný. Když tedy nepočítám obvyklý koncert upadlých krytů, pitotových trubic a podobně. Jedna z věcí, a to mě hodně míchá, byla zadní část překrytu kabiny, která se mi napoprvé podařila bez poskvrnky, jenže upadla. Při opětovném přilepení ovšem došlo z tzv. zakouření výpary z lepidla. Čert by mě vzal, když jsem to zjistil. Naopak se celkem povedla stavba kabiny s otevřenými dveřmi, kterou tato stavebnice umožňuje. Dveře byly celé vylisovány z průhledného plastu, stejného jako překryt kabiny. Pomohly mi také masky od Eduardu, které obsahovaly nejen běžné části na vnější plochy kabinky, tak ale zejména masku na vnitřní plochu okénka ve dveřích. Oceňuji rovněž upozornění v návodu, na potřebu zatížit nos letadla, neboť jako všechny stroje s přďovým podvozkem, ani Airacobra na něm vlastní vahou nestojí. Co se týče zbarvení, držel jsem se návodu, kteréžto informace jsem doplňoval vyhledanými na internetu. Z toho důvodu jsem také udělal anténu tak, jak jsem ji udělal. Podle návodu totiž žádnou anténu letoun neměl, podle obrázků na internetu pak takto, bez sloupku, rovnou od kabiny ke směrovce. Celkově považuji model za vydařený – až na tu nešťastnou kabinku.