Fiat G.50 byl prvním celkovovým jednoplošníkem ve službách Regia Aeronautica. Vzešel z rýsovacího prkna mladého konstruktéra Giuseppe Gabrielliho a proti předchozím dvojplošníkům Fiat znamenal obrovský pokrok. Poprvé vzlétl v únoru 1937, jako celokovový letoun se zatahovacím podvozkem a stavitelnou vrtulí. Přesto však srovnání se svými současníky, jako byl Hawker Hurricane nebo Messerschmitt Bf-109.První konstrukce mladého Giusepe Gabrielliho ze společnosti Fiat, stíhačka Fiat G.50 z let 1935 – 1936, se sice oprostila od tradiční italské koncepce dvojplošníků, svým operačním potenciálem však značně zaostávala za takovými současníky, jako byly Hawker Hurricane či Messerschmitt Bf 109. Stroj byl poměrně pomalý, hůře stoupal a ani výzbroj nebyla nijak výjimečná. Dokonce došlo k paradoxní záležitosti. Ačkoli Letoun měl původně uzavřenou kabinu, piloti natolik toužili po kontaktu s okolím, že se zpětně přestavovala na polootevřenou. Fiaty G.50 vznikaly téměř souběžně s dalšími, konkurenčními stroji, například Regianne či Macchi. Fiat měl sice mírný náskok, ale díky potížím při vývoji Fiatu konkurence jejich náskok dohnala. Stroje Fiat a Macchi si byly podobné, Regianne se trochu lišil. Byl asi nejlepší, tedy výkonově, ale komisi přišel nejzranitelnější. Nakonec byly vybrány Fiaty, a posléze i Macchi, prototo tedy G.50 byl prvním celokovovým jednoplošníkem v italských službách.
V roce 1940 vzlétl G.50bis. Měl větší palivové nádrže, lépe pancéřovaný kokpit a dostal lepší přístroje. Ostatní výkony a výzbroj bohužel zůstaly stejné. G.50 si zabojovaly ve Španělsku, v bitvě o Británii, v rámci bratrské pomoci Italů Němcům. Zdejší nasazení dopadlo ovšem tristně. Proti Řekům se jim vedlo lépe, jejich stroje byly poměrně zastaralé. V Severní Africe se objevovaly spíše G.50bis. I zde se však projevovala jejich zaostalost proti britským a americkým strojům.
Největším zahraničním uživatelem bylo Finsko. Stroje musely být pro drsné severské klima výrazně upraveny, přesto zůstaly na finskou zimu citlivé a piloti si je nikdy neoblíbili. Přesto dosáhli nezanedbatelných úspěchů. Poslední G.50 byly ve Finsku vyřazeno až v roce 1950.
Další ze stavebnic Airfix ukazuje kolísavou kvalitu této značky. Zatímco Dauntless a Whirlwind byly poměrně slušné a Duck sotva průměrný, G.50 je slabý. Trup ujde, ale křídla přes mnohé broušení nesednou tak, aby se dala dodržet geometrie. I přes velkou snahu je vzepětí křídel téměř záporné. Celkem povedený je motor, ale vrtulový kužel i vrtule vypadá nepřirozeně. Podvozek celkem ujde. Hlavně kulometů a pitotovy trubice jsem musel nahradit, injekčními jehlami a drátky. Kamufláž jsem zvolil stejnou, jako u ostatních italských strojů v mé sbírce. Obtisky jsem použil z krabičky a stroj tedy náleží 352. Squadrillii, tedy letce, 20. Gruppo, tedy peruti, 51. Stormo, tedy křídlu. V roce 1941 v této podobě létal v Severní Africe.
Patina opět provedena jen očouzením.