Němci vyvíjeli těžká samohybná děla prakticky od začátku války. Potřebovali se dostat přes obranné linie, a tam bývaly zpravidla odolné obranné stavby, typicky železobetonové bunkry. A jak si ověřili při anexi Československa, ty mohly odolávat nejen tehdejším tankovým kanónům, ale i leteckým pumám. Jistou naději skýtala porotitanková děla, která mohla s patřičnou municí beton probít. Jenže byla tažená a dostat je na dostřel pevnůstky a rozložit do palebného postavení znamenalo ohrožení celé posádky děla. Byla proto tendence umístit je na vozidla, a vybavit pancéřovaným bojovým prostorem pro posádku. Vozidlo muselo mít dobrou průchodivost terénem a proto byly polopásová a pásová vozidla jasnou volbou.
Prvním vozidlem svého druhu byl 8,8 cm Flak 18 Sfl. auf schwere Zgkw. 12t (SdKfz.8). Vzniknul jednoduše montáží proslulého FlAKu 8,8 cm na korbu polopásového tahače Sd. Kfz. 8. Vozidlo mělo výkonný kanón ✓, díky polopásu mělo i dobrou průchodivost ✓. Trochu problém byl fakt, že posádka byla chráněna jen stítem zbraně zpředu a z boků a zezadu ničím. Přesto vzniklo několik kusů, zdroje hovoří až o třiceti.
Dalším pokusem byl Pz. Sfl. IV 10,5 cm L/52, který dostal nelichotivou přezdívku Tlusťoch Max, kvůli své neohrabanosti, a pomalosti. Nicméně měl průchodivost ✓, měl celkem výkonné dělo ✓ a měl pancéřovaný bojový prostor, otevřený jen shora, ✓.  Přestože byl lepší než předchozí stroj, vznikly nakonec pouze dva prototypy, bojově nasazené na východní frontě.

Němci se však obávali, že na nejsilnější betonové bunkry nebu ani 8,8 cm, ani 10,5 cm stačit. Koukali proto po ještě výkonnější zbrani. Jejich pozornost se zaměřila na těžké protiletadlové dělo FlAK 40 ráže 12,8 cm, což byla v té době a patrně i do konce války nevýkonnější německá zbraň vůbec. Problém byl v její hmotnosti. Ve standardní tažené podobě vážilo 17 tun. Bylo třeba najít patřičně silný podvozek. Ten se kupodivu našel, u firmy Henschel, v podobě prototypu VK 30.01 (H). Ano, modří už vědí, je to prototyp budoucího tanku Tiger. Výrobci obou zásadních částí zbraně, tedy děla a podvozku, museli svá díla malinko upravit, aby mohla fungovat spolu. Podvozek byl prodloužen, přibylo ještě jedno pojezdové kolo na každé straně a i přesto musela být výrazně prodloužena mezera mezi posledním pojezdovým a napínacím kolem. Na posledních dvou osách bylo posíleno odpružení, aby lépe snášelo rázy při výstřelu. O stroji se hovořilo jako o schwere Betonknacker, tedy něco jako těžký drtič betonu. Stroj vznikl opět pouze ve dvou bojově nasazených prototypech a to přesto, že v podstatě splnil požadavky, byť byl stejně jako Dicker Max pomalý a neohrabaný, proto také dostal přezdívku Sturer Emil, tedy Paličák Emil. Dalo by se říci, že těmto vozidlům v podstatě zlomil vaz vývoj války. Opevnění, proti kterému byla vyvíjena (Maginotova linie), bylo obejito a když se pozornost Německa obrátila k SSSR, v ceště nestály podobné komplexní pevnostní systémy. Vozidla dosloužila na východní frontě v roli stíhačů tanků, pro kterou ale nebyla optimální. Přesto zaznamenala jisté úspěchy.

Týnka stavěla Paličáka z celkem kvalitní stavebnice Trumpeter, ze které je možno postavit oba stroje, které vznikly. Vojáci je pojmenovali Max a Moritz podle populárních filmových postav a v podstatě se lišily pouze obtisky (Moritz měl navíc vítězné kruhy na hlavni děla).  Dá se tak říci, že jsme stavěli Maxe, který byl zničen v zimě 1942 u Stalingradu. Moritz oproti tomu měl lepší osud, byl zajat nepoškozený a dodnes se nachází ve sbírce muzea v Kubince.
Stavěla „z krabičky,“ bez úprav. Vozidlo je natřeno tankovou šedou a jediný náznak patiny tvoří fleky světlejší barvy. Mohl by to tak nakonec být i muzejní Moritz.

Fotky ze stavby nemám, přítelkyně progres nefotila a já neměl čas, neboť jsem lepil cosi jiného. Tady tedy výsledné fotografie.