Vzhledem k povaze ruské země, zejména v jarních a letních měsících, libovali si  v Sovětském svazu především v pásových tahačích. Výhody jsou jasné. Ve zmiňovaných obdobích, a na podzim zejména, se dokázaly cesty v SSSR změnit v řeky bahna. Kolová vozidla za těchto podmínek neposkytovala jistotu průjezdu, naopak o dost lepší průchodivost vozidel pásových zajišťovala výrazně lepší vyhlídky. Od počátku třicátých let sloužil v Rudé armádě jako hlavní tahač těžkých děl desetitunový stroj s názvem Komintern, postavený na podvozku středního tanku T-24. Už v polovině třicátých let, s příchodem stále těžších dělostřeleckých kusů, přestával na svůj úkol stačit. Proto jej již v roce 1936 začal nahrazovat o polovinu těžší, nový stroj. Podvozek byl velmi podobný systému Vickers, použitému na tancích T-26, ale doznal jistých změn a tak se dá říci, že byl zcela nový. K pohonu posloužil motor osvědčený v mnoha tancích, diesel BD-2, který byl v roce 1938 nahrazen mírně upraveným V-2 z tanků T-34. Nový stroj měl své přednosti i slabiny. Mezi přednosti patřil vysoký výkon a slušná rychlost, mezi nevýhody, díky použitým pásům, zanášení pojezdu bahnem a špatné záběrové schopnosti. Ač byly některé neduhy během výroby odstraněny, a stroj byl považován za spolehlivý, právě ony zmíněné problémy jej provázely až do konce výroby. Byly problémy i s brzdami – při velkém nákladu a při vysoké rychlosti nepracovaly spolehlivě a často se porouchaly po 200 – 300 km jízdy. Stejně tak a podobně často měly sklony k poruchám převodovky. Ve službách Rudé armády se dočkaly Vorošilovce konce druhé světové války, z 1123 vyrobených jich porád sloužilo 336.
Několik Vorošilovců ukořistili také Němci. Technické oddělení WaffenAmtu zajímal zejména jejich silný dieselový motor a rychlost, které byly schopné dosáhnout. Z technického pohledu převyšoval většinu německých polopásových tahačů, snad s výjimkou tahače FAMO, Sd.Kfz.9.těchto tahačů. Ukořistěné stroje byly samozřejmě zařazeny do služby, pod označením Artillerieschlepper Stalin-607 (r). Říká se, že dělostřelci, kteří jej používali, byli na svůj stroj velmi hrdí, tak mohutné tahače nepoužívala žádná armáda na světě…

Stejně jako před nedávnem Brummbär, byl i Vorošilovec takovým rychlým vytržením z dodělávání restů v podobě několika rozdělaných letadel, na kterých je nesrovnatelně více práce. A stejně jako Brummbär byl i Vorošilovec jednoduchým počinem od firmy Trumpeter, skládá se jen z 26 dílků. Já si k tomu přidal několik navíc na zasklení, které se povedlo se střídavými úspěchy. Plánek nespecifikuje konkrétní jednotku, pouze stroj buďto sovětský, nebo kořistní v německých službách. Postavil jsem tedy sovětskou podobu, ale bez jednotkové příslušnosti, což mě poněkud štve. Stroj jsem zbarvil podle sovětských norem tmavou zelení, podvozek jsem ponechal v barvě kovu, plachtu pískovou. Celý stroj jsem ovšem po dokončení důkladně zaprášil pískovým sprejem. Celkem Vorošilovce považuji za povedeného, dílem proto, že na něm není moc co zkazit.