Starý pan Jones se pomalu šoural po Uttoxeter Road, ve stínu stromů, podél nízké cihlové zídky. Vypravoval poskakujícímu a nepříliš soustředěnému vnoučkovi o svém mládí a o tom, jak ve zdejší továrně Rolls-ROyce vyráběl motory. Motory pro stíhačky. Pojednou se do běžného šumu města vmísil bzukot, který rychle přerostl v burácení. „Dědečku, letadla!“, vyvalil kukadla chlapec. Dědečka však upozorňovat nemusel. Hned jak zvuk zaslechl, se zastavil, a napřímil svou léty scýlenou postav. „Spitfiry!“, vydechl. „Jak to víš, dědo, vždyť ses ani neotočil?“, podivil se vnouček. „Já nemusím, chlapče, tenhle zvuk poznám i ze spaní. Ty motory jsem dělal, těmahle rukama!“, dojal se starý pán. Nad hlavou jim v předpisové sestavě proletěly čtyři stroje. První měl hnědozelenou kamufláž, a zespodu černobílou kombinaci, typickou pro samý začátek války. Dřevěná dvoulistá vrtule dávala tušit, že se jedná o jeden z prvních kusů typu I. Druhý stroj byl šedozelený, s šedým břichem. Zkrácená křídla a nesymetrický chladič napovídala, že je to typ V, konkrétně pak podle imatrikulace Vb pravděpodobně nejlepšího letce Svobodné Francie. Třetí stroj byl celý černý, s rudým bleskem na boku a Davidovou hvězdou na křídlech. Křídlo mělo plné rozpětí a dva velké chladiče pod křídlem ukazovali evoluci z typu V na typ IX. Poslední, šedozelená stroj dával pětilistou vrtulí, delším nosem a celkově delší siluetou najevo, že on je z nich nevýkonnější. Trochu odlišný projev motoru Griffon pak stroj bezpečně identifikoval jako typ XIV. Letadla zamířila na letiště místního leteckého klubu a dědeček s vnoučkem tam jaksi podvědomě zamířili také. U vnoučka se náhle projevil překvapivý zájem o dědečkovo vyprávění…..

Tolik malý příběh na začátek. Poslední dobou jsem spustil několik tématických projektů. Začal jsem sice s Mustangy, ale Spitfiry, ač čtyři, nakonec byly hotové dřív. Celkem čtyři modely, každý jiný, z jiné doby a odjiného výrobce. Začnu od nejstaršího. Typu, ne modelu. Spitfire mk.I je new tool Airfix, tedy zjevně nejnovější model. A také nejlepší. Velmi detailní, negativně rytý, možná příliš hluboce, ale když se to zatře, tak je to tak akorát. velmi detailní kokpit, s patrnou absencí pancíře, jak to u jedniček bývalo. I celkově křivky přechodu křídel do trupu vypadají jinak než u starších, jednodušších modelů. K tomu se ostatně dostanu u dalších modelů. Ze stavebnice se dal postavit jak mk.I s dvoulistou, tak s trojlistou vrtulí a rovněž mk.II. Ale mk.I s doulistou vrtulí Watts jsem si nemohl nechat ujít. Stroj jsem stavěl v kamufláži z počátku války, respektive, ještě před tím, než pro Brity začala. Shora je natřen kombinací zelené a dark earth, zespodu barvami rychlého rozlišení, kdy byla polovina natřeba bíle a polovina černě. To je zatím ve vitríně také unikát. Možná později doplní sbírku stroje z bitvy o Brotánii, to se pak toto zbarvení nejspíš rozšíří. Jedinou patinu tvoří očouzení suchým štětcem u výfuků a hlavní kulometů. Označení přináleží 19. peruti (stíhací), sídlem v Duxfordu, v srpnu 1938.

Dalším na řadě je mk.V od Revellu. Zde je patrné, že je to o něco starší model, zejména patrné je to v kokpitu. Zvenku je to s fixem srovnatelné. Srovnatelně detailní, méně výrazně ryté, varibilitu křídel, tedy normální nebo zkrácená, má revell vyřešeno lépe, než třeba KP. I s tímto modelem se pracovalo skvěle, stejně jako s Airfixem, ale zjevně kus od kus, neboť kolega si koupil stejný a zjevně z jiné šarže, neboť ho čekalo více sochařiny, než mně. U pětky byla volba jasná. Tak nějak musí tohle napadnout každého, kdo kdy četl Velký cirkus. Jedná se o letoun, se kterým měl Clostermann létat u perutě „City of Glasgow“, kam byl převelen, když v boji ztratil svého nadřízeného. Než dostali mk.IX, létali krátce na mk.V, v knize je zmiňován mk.Vd, což je ale patrně šotek. Zřejmě se jednalo o mk.Vb. Není úplně zřejmé, jestli létali na verzích s normálním rozpětím, nebo na LF s useknutým křídlem. Zdroje se velmi různí, sám Clostermann se zmiňuje o „Clipped, cropped, clapped“ (Ostříhaný, protože ustřižené konce křídel. Zkrácení konců křídel stroj zrychlilo a v nízkých výškách mu umožnilo bleskové manévry. Ořezaný, protože zmenšený průměr turbíny kompresoru. Ta tak dosáhla vyšších otáček a vyššího plnícího tlaku, ale s menším objemem vháněného vzduchu, takže ve stoupání letadlu brzy došel dech. Zmrvený, protože letadlo sice v malých výškách létalo jako sporťák, ale když bojová situace donutila zvednout piloty své stroje od země, což se zákonitě muselo dít dost často, letové charakteristiky byly výrazně horší. Stroje byly líné, pomalé a navíc ztratily hlavní výhodu Spitfiru. Navíc díky zvýšeným výkonům snášely součástky vyšší zatížení a měly tedy kratší životnost. Bůhvíjak oblíbené proto nebyxly, ale i na nich mnozí piloti dosáhli velkých úspěchů), je tedy možné, že létali na nich. Model je tedy what-if nepřímo úměrně tomu, jak moc žerete Pierra Clostemanna. Z dostupných zdrojů jsem čerpal i kamufláž a další věci, jen sériové číslo jsem zasuchoštětcoval, protože jsem měl obtisky z devítky a neodpovídalo by. Patinu opět tvoří jen očouzení. 602. peruť RAF „City of Glasgow“, Ashford, září 1943, pilot aspirant Pierre Clostermann.

Třetí spit, kvalitativně zdaleka nejhorší, mk.IX od KP. Tak samozřejmě je starší, kdo by co čekal, že. Ale třeba ještě starší Frog je lepší. Navíc je model vyroben ve standardu krátkého křídla a to dlouhé se tam přidělávává…postaru. Na přesnost si musíte dohlédnout sami, což sebou nese i potřebu více tmelení. Velmi jednoduchý je i kokpit. Ke stavebnici jsem dostal náhodou i izraelské obtisky a tak vznikla myšlenka izraelského spita. Což, jak jsem při rešerších zjistil, je celkem známé letadlo. Spitfiry dostali Izraelci od nás, po roce 1948. Konkrétní stroj, Spitfire LF mk.IXe, létal za války ve 310. československé stíhací peruti. Po válce zůstal v ČSR a v roce 1950 byl odprodán do Izraele.Tam byl zařazen do stavu 105.Tajeset pod číslem 2057/57. V roce 1954 havaroval, čímž unikl prodeji do Barmy, kam tou dobou počínal Izrael své Spitfiry vyřazovat. V opravě dostal jiné křídlo a taktéž další díly pocházeli z jiných strojů i modifikací. Z opravy si stroj vyžádal tehdejší velitel základny Ramat David Ezer Weizman jako svůj osobní stroj. Byla snesena výzbroj a strroj byl opatřen tak typickým černým nátěrem s rudými doplňky. V této podobě létal od června 1955 a letuschopný je dodnes. Sluší se říci, že jeho „majitel“, Ezer Weizman, se později stal prezidentem státu Izrael a velmi se zasloužil o křehký mír v oněch krajích. Model se poněkud liší, zatímco ostatní jsou štětcované, tak černý spit jsem stříkal Tamiya sprejem, patina je v duchu ostatních, s tím, že tento stroj nebyl ozbrojen, logicky jsem proto nešmouhoval křídla.

Typově nejmladší a modelově nejstarší je mk.XIV. Ten pochází ze stavebnice Frog, kde byl v kompletu s V-1. Já je rozdělil a zatímco V-1 trůní v malé vitríně u techniky, Spitfire jde mezi letadla. Model byl velmi jednoduchý, přesto však v některých ohledech překonává devítku KP. Samotný spitfire mk.XIV vznikl de facto evolucí mk.V na mk.VII, která obsahovala zesílení draku, zatahovací ostruhu, Merlin 61 a protože to měla být výšková verze, také přetlakovou kabinu. Následně byla pro běžnou službu zjednodušena právě o tu kabinu, a označena jako mk.VIII. A již jsme u jádra. Osazením motorem Griffon nám vzniká mk.XIV. Tyto vysoce výkonné typy se používaly na stíhání V-1 a plnění taktických úkolů, podobně jako jiné výkonné stroje – Tempesty. Zde mi nastal trochu problém, Frog nedodal dekály, a musel jsem tedy vystačit s vlastní zásobou. Po zralé úvaze jsem vybral AE-K, označení 402. kanadské perutě, která operovala počátkem roku 1945 z jednoho z provizorních letišť v Holandsku.

A tady jsou všechny pohromadě.

Mohu prozradit, že v nejbližší budoucnosti bude ještě několik tématických staveb. Mustangy, Thunderbolty, a také české Avie.