CA-13 Boomerang je jeden z projektů, kterým se Australané sami snažili dopnit skomírající pramínek dodávek letounů na svoji obranu. Mateřská vlast jejího veličenstva měla, co si budeme povídat, dost starostí sama se sebou. A u Američanů se také příliš nedařilo. Commowealth Aircraft Corporation se sídlem ve Fishermen’s Bend, Victoria (CAC) vyráběl licenčně pouze americké cvičné stroje North American NA 33. Připravovala se licenční výroba letounu Bristol Beaufort, ale to bylo vše. Zdánlivě nezkušení konstruktéři improvizovali a na základě letounu NA 33 připravili lehký bombardovací typ CAC Wirraway.
V únoru 1942 australská vláda pověřila společnost CAC zkonstruováním stíhacího typu, který by byl nezávislý na dodávkách komponentů z dovozu. Zároveň s objednávkou vývoje přišla i závazná objednávka na 105 sériových letounů.
U CAC se rozhodli svou improvizaci dále rozvinout a použít pro nový stroj co největší počet stavebních dílů, komponentů a technologických prvků ze sériové výroby Wirrawaye. Za pohonnou jednotku byl zvolen licenčně vyráběný čtrnáctiválec Pratt & Whitney R-1830-S3C4-G Twin Wasp s dvoustupňovým kompresorem o výkonu 882 kW, který již poháněl australské Beauforty. Výzbroj tvořila čtveřice pevných kulometů Browning ráže 7,7 mm zabudovaných v křídle a dva kanóny Hispano ráže 20 mm v centroplánu. Nový projekt obdržel typové označení CA-12 a již v době příprav také bojové jméno Boomerang.
Z křídla letounu Wirraway byl převzat centroplán, bylo zmenšeno rozpětí a konstrukce byla zesílena. Kokpit byl přepracován na jednomístný s ochranou pilota. Podvozek pocházel také z Wirrawaye.
Další série byla označena jako CA-13 a zaznamenala jisté modernizace. Pohyblivé plochy byly potaženy nově duralem a zcela zásadní se v boji ukázala montáž tlumiče výfuku z Beaufortu. Boomerang totiž nikdy nebyl tak výkonný, aby zaznamenal větší úspěchy jako stíhač. O to úspěšnější ale byl ve své nové roli – jako letoun přímé palebné podpory pozemních jednotek. Boomerangy jednak z palubních zbraní přímo postřelovaly Japonce, také ale naváděly na zakopané jednotky rychlejší a výkonnější stroje, například Corsairy. Jejich piloti při své rychlosti totiž maskované pozemní jednotky nemohli vidět. A díky tichému letu, umožněnému právě oním tlumičem tak měli schopnost objevit se nad hlavami překvapených Japonců zcela nečekaně.
Celkově se Boomerang osvědčil, jako průzkumný stroj a stroj přímé palebné podpory. Při napadení se díky své obratnosti při dobré pilotáži dokázal ubránit i výkonnějším nepřátelským strojům. Vysoká byla také spolehlivost Boomerangů. Výroba byla ukončena v lednu 1945, postaveno bylo pouhých 250 kusů.
Stavěl jsem Boomerang z celkem bezproblémové stavebnice Airfix. Stavěl jsem dle návodu, bez vylepšení. Až na drobné problémy, například připasování přední části, se letadlo stavělo celkem dobře. S Boomerangem Sinbad II, sériové číslo A46-126, označení BF-S, létal u 5. perutě RAAF její velitel Alfred Wattle Benjamin Clare. Tato peruť na přelomu let 1944 a 1945 operovala z letiště Piva poblíž Torokiny na Bougainvillu. Zde v rámci 84. křídla prováděla průzkumné a dělostřelecké pozorování , pozemní útoky a vzdušné doplňovací mise na podporu australských pozemních jednotek bojujících proti Japoncům na ostrově.
Stroj je jen minimálně patinován začouzením.