Slavná jména Luftwaffe, part 3: Adolf Galland – Messerschmitt Bf 109 E

Adolf  Joseph Ferdinand Galland se narodil roku 1912 ve Westerholtu (dnes součást Hertenu) ve Vestfálsku, jako druhý ze čtyř synů správce panství hraběte von Westerholt. Navštěvoval Hindenburg-Gymnasium v ​​Gelsenkirchen-Buer. Byl už od dětství zamilován do létání a první zkušenost zažil v šestnácti, v roce 1928 na letišti Borkenberge u Dülmenu s kluzáky a letouny Leteckého klubu Gelsenkirchen. Byl rozhodnut stát se letcem, stejně jako další dva z jeho bratrů. Paul, i Wilhelm-Ferdinand létali za války jako stihači, oba byli sestřeleni a oba padli. Paul dobyl 17 vzdušných vítězství, Wilhelm-Ferdinand 55.
Do letecké školy se Adolf Galland přihlásil v únoru 1932 – v té době bylo v Německé říši přes šest milionů nezaměstnaných – světová hospodářská krize byla v plném proudu. Šlo o obchodní pilotní školu v Broitzem u Braunschweigu. O jeho schopnostech svědčí i fakt, že škola přijímala pouhých dvacet z téměř 4000 uchazečů. V roce 1933 absolvoval výcvik stíhacího pilota v Itálii. Výcvik probíhal v přísném utajení, neboť Versailleská smlouva zakazovala Německu mít válečné letectvo. V únoru 1934 nastoupil k 10. (saskému) pěšímu pluku v Drážďanech a po ukončení vojenské školy na konci roku 1934 byl jmenován poručíkem. V březnu 1935 byl převelen k 1. skupině stíhací perutě Richthofen nově založeného letectva na letišti Döberitz. Při akrobatickém výcviku v říjnu 1935 havaroval, zdeformoval si nos a vážně si poškodil zrak, takže ho armádní lékař klasifikoval jako „nezpůsobilý k létání“. Gallandův nadřízený však viděl zjevné schopnosti mladého pilota a lékařskou zprávu stopil. Adolf  Galland mohl létat dál.
Od května 1937 se Galland účastnil španělské občanské války v Legii Condor na straně Francových jednotek jako kapitán eskadry 3. eskadry stíhací skupiny J 88 (3./J 88). Po 15 měsících jej nahradil Werner Mölders. Galland nebyl zapojen do bombardování Guernicy, prvního velkého porušení mezinárodního válečného práva ze strany německé Luftwaffe, přesto jej po válce obhajoval jako neúspěšný taktický útok Luftwaffe, který měl být zaměřen na silniční most poblíž města, který sloužil jako zásobovací trasa pro španělské republikány a mezinárodní brigády, a který katastrofálně minul. Galland ve své knize První a poslední z roku 1953 jako na viníka poukazuje na primitivní zaměřovací optiku bombardérů a špatnou viditelnost způsobenou oblaky kouře a výbuchy.
Na počátku druhé světové války, při polském tažení vedl Adolf Galland letku Henschelů Hs 123 a poté se stal velitelem 4. squadrony II. skupiny Lehrgeschwader 2 (bitevní piloti) v Heinsberg-Dremmen. 1. října 1939 byl Galland povýšen na kapitána. Skupina byla přesunuta do Braunschweigu na opakovací výcvik a přípravný výcvik s výsadkáři. Létat na bitevnících však Gallanda příliš netěšilo, a usiloval o přeložení ke stíhačům. To se mu nakonec podařilo a přešel k stíhací peruti 27  (JG27) v Krefeldu. Třetí den fancouzské kampaně, 12. května 1940, zaznamenal své první tři sestřely proti Royal Air Force, když nad Francií zvítezil nad třemi Hurricany. Od června 1940 působil Adolf Galland jako velitel III. skupiny stíhací perutě 26 (JG26) „Schlageter“. 18. července téhož roku byl Galland povýšen na majora a krátce nato byl jmenován komodorem JG 26. 24. září, šest týdnů po začátku bitvy o Británii zaokrouhlil své konto na rovných 40 sestřelů. 17. listopadu 1940 se mu podařilo sestřelit Hurricane Manfreda Czernina, který ho zranil. Tento Manfred Czernin patřil k rodu Černínů z Chudenic, významného českého šlechtického rodu.
Adolf Galland velmi přispěl k tomu, že němečtí stíhači měli nad kanálem La Manche pověst úspěšných lovců. Avšak ke svým obětem necítil zášť a dokonce se setkal se sestřelenými a zajatými spojeneckými stíhacími piloty Douglasem Baderem a Robertem Stanfordem Tuckem, které oba pozval na svou základnu v Saint-Omer.
22. listopadu 1941 byl Galland pověřen funkcí generála stíhacích pilotů (dříve inspektor stíhacích pilotů), aby nahradil Wernera Mölderse, který byl zraněn při nehodě. V této době se mu podařilo několik husarských kousků, mimo jiné ochránit bitevní lodě Scharnhorst a Gneisenau a těžký křižník Prinz Eugen, před útoky královského letectva (operace Cerberus) při proplouvání Lamanšským průlivem. Po svém 94. vzdušném vítězství se 28. ledna 1942 stal druhým vojákem Wehrmachtu, který obdržel diamanty ke svému Rytířskému kříži. 19. listopadu 1942 byl Galland jmenován generálmajorem, čímž se stal ve svých 30 letech nejmladším německým generálem.

V dubnu 1943 byl úspěšně testován prototyp proudového stíhacího letounu Messerschmitt Me 262. Po zkušebním letu 22. května 1943  Adolf Galland popsal výkon proudové stíhačky jako „jako by tlačil anděl“. Stejně jako mnoho dalších důstojníků se zkušenostmi z první linie, byl přesvědčen, že tento letoun je naléhavě potřeba k obraně říše proti stále masivnějším útokům 8. letecké flotily USAAF s jejími „létajícími pevnostmi“. Hitler měl však jiný názor – a své názory si také zpravidla, bez ohledu na jejich správnost, také prosadil. Me 262 viděl jako zbraň pomsty,  bleskový bombardér, který zúčtuje se západními spojenci. Vůbec nebral na vědomí stále významnější vzdušnou převahu spojenců. Galland nakonec prosadil – s hrozbou, že rezignuje na svou pozici, nebude-li mu vyhověno – sestavení „Komanda Nowotny“, které mělo dokázat účinnost letounu jako záchytného stihače v první linii. Zkušenosti mu daly za pravdu. Dne 11. dubna 1944 byl za své služby jmenován generálporučíkem. Se svou typickou otevřeností a necitlivou kritičností vůči nadřízeným se však v průběhu války postupně odcizoval špičkám nacistické hierarchie, stále nedůtklivějším, pokud šlo o jeho otevřené názory.
Přestože byl německým vlastencem, nebo naopak právě proto, usuzoval, že způsob vedení války nacisty se obrací proti zájmům Německa. Nakonec byl v lednu 1945, po „nepřekonatelných rozporech“ s Hermannem Göringem, odvolán ze své funkce a vysloužil si domácí vězení, když došlo k takzvané „vzpouře stíhacích pilotů“. Tehdy se skupina nejproslulejších pilotů Luftwaffe podporujících Gallanda otevřeně postavila proti Göringovu – podle názoru mužů nekompetentnímu řízení Luftwaffe. Heinrich Himmler chtěl Gallanda postavit před soud pro zradu a SS i gestapo ihned zahájily jeho vyšetřování, Hitler však opět rozhodl jinak. Adolf Galland obdržel rozkaz zřídit „Jagdverband 44“, který měl být vybaven Me 262. K této elitní jednotce se krátce před předvídatelnou porážkou hlásilo mnoho nejúspěšnějších německých stíhacích pilotů. Vůdce možná doufal, že bude v čele svých letounů sestřelen a zabit, a že se tak vzpurného generála zbaví. Skoro se mu to splnilo. Galland navýšil své skóre na 104 sestřelů, pak byl však při útoku na formaci B-26 Marauder zraněn palbou amerického P-51 Mustang. Konec války tak sledoval z lůžka v nemocnici v Tegernsee v Bavorsku, kde se také vzdal příslušníkům armády Spojených států amerických. Jako válečný zajatec byl letecky dopraven do Anglie a umístěn v zajateckém táboře 7 v Latimeru. Od roku 1946 do začátku roku 1947 pracoval pro Historical Division US Forces, European Theater. Propuštěn byl 28. dubna 1947.
Od roku 1948 působil Adolf Galland  jako poradce argentinského letectva za tehdejšího prezidenta Juana Peróna. O šest let později se vrátil do Německa a stal se průmyslovým konzultantem a také předsedou představenstva tří společností všeobecného letectví a významné společnosti provozující vrtulníky. Kvůli zásahu vrchního velitele vzdušných sil Spojených států v Evropě nebyl Galland jmenován prvním inspektorem letectva – i když si to mnozí přáli. Důvodem byly jednak obavy o jeho kvalifikaci, neboť přestože zastával za války poměrně vysokou funkci, fakticky ničemu vyššímu, než peruť doopravdy nevelel a měl pouze velmi malou, pokud vůbec nějakou, roli v organizaci protivzdušné obrany území říše. Byl také velením USAF v Evropě označen jako osoba se silnými neonacistickými sklony, přestože svou pověst čestného bojovníka nikdy nepošpinil válečnými zločiny, a po válce navázal a rozvíjel přátelské vztahy se svými dřívějšími britskými a americkými protivníky.

V roce 1953 vydal Galland svou autobiografii s názvem První a poslední, která se stala bestsellerem s více než dvěma miliony prodaných kopií. V roce 1969 byl Adolf Galland najat filmovými studii United Artists jako historický konzultant a byl přítomen během natáčení filmu Bitva o Británii s Michaelem Cainem, Lurence Olivierem, Christopherem Plummerem či Kurtem Jürgensem v hlavních rolích. V 1973 se s Laurencem Olivierem setkal znovu při nátáčení britského dokumentárního seriálu Svět ve válce, kde Olivier pořadem provázel, zatímco Galland vystupoval jako pamětník.
Adolf Galland zemřel 9. 2. 1996 v Remagenu. Posmrtně se dočkal největší pocty, když po něm byla pojmenována jedna z eskader německého letectva. Za války a před ní obdržel Španělský kříž, zlatý, s meči a brilianty, 6. 6.1939, o tři měsíce později Železný kříž druhé třídy. V květnu 1940 byl vyznamenán Železným křížem první třídy a jen o dva měsíce později křížem Rytířským. Ten mu byl o další dva měsíce později vylepšen dubovou ratolestí. Na meče si musel počkat do 21. 6. 1941 a na brilianty do 28. 1. 1942. Ze Španělska si přivezl také Vojenskou medaili a medaili za tažení. Dále nosil Služební vyznamenání Wehrmachtu IV. třídy za odsloužená léta a také odznak za zranění, zlatou Frontovou leteckou sponu a zlatý odznak pilotů a pozorovatelů s brilianty. Jako frontový pilot byl sedmkrát zmíněn v hlášení.

Gallandův Messerschmitt, se kterým létal u JG26, jsem stavěl z prastaré stavebnice Heller. Tato stavebnice, ač má z dnešního pohledu již některé nedostatky, vypadá pořád ještě víceméně slušně. Model jsem postavil bez zásadnějších chyb, problém byl jen tradičně s kabinkou. Původní byla nějaká zmetková, příliš malá. Objednal jsem si tedy acetátovou od Roba Tauruse, která se mi zakouřila výpary z vteřinového lepidla. Prozíravě jsem si objednal dvě, takže jsem mohl škodu ihned napravit, poučen z předchozích nezdarů. Snad jsem zásadně nepokazil ani rámování, byť se mi ruka značně chvěla.  Naopak, se celkem vydařily obtisky. Po jejich nanesení jsem celý model přestříkl bezbarvým lakem, což mu podle mého soudu jen prospělo. Patinoval jsem pouze očouzením za výfuky a hlavněmi palubních zbraní, měkkou tužkou, rozetřenou uchošťourem a doplnil anténní lanko. I tento model považuji za velmi zdařilý.