Poslední model série Afrika 36. Ovšem dokončen byl jako v řadě druhý. Důvod, proč předběhl Scammella, který byl započat jako druhý je ten, že ten Scammell je prostě děsnej oběs. Ale už se taky chýlí – když nepočítám fakt, že ten podval budu muset někdy přesochat.
Oproti tomu tygřík byl pohodový, jak už to u stavebnic od Trumpetera bývá. Já snad nemusel nic brousit celou stavbu. Jediná trochu komplikace byly pásy – fakt nevím, z čeho je dělají, ale slepený to nedrží snad ničím. Většinou je slepím vteřinovým lepidlem, a procvaknu sešívačkou (na vnitřní straně pásu, aby nebyl moc vidět). Drátek pak ještě zatřu. Tygr má navíc pásy kromobyčej široké – ve skutečnosti měly skoro 80 cm na šířku). Nakonec jsem je sešíval dvojmo. Naštěstí má Tygr kola nahusto, a blatníky nízko. Tak se to dá dobře zamaskovat.
Pojezdová kola jsou skládána v celkem čtyřech řadách – taky dobrý Tetris. Každá řada totiž vypadá jinak. Trup se skládal v pohodě, trochu divně tam sedla zadní deska. Přišlo mi, jako by byla tak o tři – čtyři mm vyšší. Věž byla úplně na pohodu. Jen šla trochu hůř nasadit, při závěrečné kompletaci. Trochu jsem zapomněl udělat otvory na páčidlo a lopatu, takže jsou oba zmíněné předměty jsou umístěny nestandardně. Stejně si nemyslím, že by bylo na všech tygrech stejné místo na tyhle věci. Imho se to řešilo dost operativně.
Pásy sedly docela pěkně, přilepil jsem je shora ke kolům, takže vypadaj, tak jak maj – totiž že leží na kolech. Gumové to samy od sebe neudělají. Jinak mám gumové vcelku rád – je s nimi jednodušší pořízení. Pak už zbývají jen detaily. Vlečná lana, prozíravě vylisovaná ze stejné gumy, jako pásy. Jen škoda toho lana na levém boku. To totiž někdo vylisoval napevno, jako součást horní poloviny trupu. Ačkoli by pod ním měly být i znaky a kde co. No škoda. Nemám na to, abych ho natřel a přitom to neopatlal. Tak je natřeno v barvě boku…a dost zaniká. Možná to není na škodu. Na věži vrhače zadýmovacích granátů. Ty jsem skládal ze dvou dílů, a pak zjistil, že hned vedle jsou vylisovány jednodílné složené. Nicméně, nepokazil jsem je a tak si to nemusím vyčítat. V rozích korby vrhače šrapnelových min, kulomet, reflektory. Jeden jsem samozřejmě zlomil, takže je posazen trochu níž. Vzduchové filtry se povedly a celkem sedly. Hadice míň, ale upřímně – laik si toho nevšimne. Trochu nechtěly držet zadní blatníky. Ale nakonec se daly přesvědčit.
Tank jsem nerezil, na rozdíl od předchozích modelů. Kolegové modeláři na facebooku byli toho názoru, že by to vypadalo, že stál pár let v kopřivách, a to si při svých počtech prostě tygři nemohli dovolit. Takže jsem lehce orezil jen pásy. Na tank jsem ovšem aplikoval novou metodu. S pigmentem CMK a matným lakem jsem se pokoušel stroj „zaprášit“. Nakolik se mi to povedlo, posuďte sami.
A ještě bych mohl přidat kousek příběhu – ne vždycky se mi to podaří – ale tady asi i jo 🙂 (a nezapomeňte – osoby i děj je smyšlený….jen ten útvar existoval):
Leutnant Beppo Langen se probudil ranním chladem. Byl rád za teplou přikrývku. Přitom, když sem byl převelen, nevěřil by tomu. Nevěřil by, že na tom samém místě, kde je přes den přes čtyřicet stupňů, může v noci skorem mrznout. A přesto byl rád, že je tady. Ne každému se podaří velet takovému tanku, jako je Tiger. Původně chtěl sice k letectvu, když jako kluk četl romány o hrdinských kouscích Udeta, Immelmanna a dalších. Strýc mu tenkrát poradil, aby se přihlásil do poddůstojnické školy. A tam ho přesvědčili, že v tanku bude své vlasti prospěšnější.
Zpočátku, když sedlali Panzery I a II, tomu moc nevěřil, ale velet Tigeru je jiné kafe. A vida, kafe. Beppo se vyštrachal ze stanu a vydal se k polní kuchyni. Kafe už tam vonělo. Vzal kafe i pro svého řidiče. Feldwebel Rüdiger Kruse spával na tanku. Večer, když už vzduch chladl, pancíř příjemně hřál. Došel k tanku, položil ešusy nahoru a vyšplhal se tam za nimi. „Vstávej, lenochu“, šťouchl do podřízeného. Ten zamžoural z přikrývky a bručel: „Co se děje, ofenzíva ?“ „Ne, dnes jen přesun. A kafe…“, odpověděl mu velitel.
Kruse se vyhrabal z přikrývky a sedl si vedle Langena. Mlčky srkali kávu a pozorovali páru, která jim šla od úst. Pancíř byl ledový, ale oba věděli, že zá pár hodin ho nemilosrdné slunce rozpálí tak, že by se na něm dalo usmažit vajíčko. Dokonce to občas tak dělali.
Langen seskočil z tanku. „Jedem na sever, Rudi. A zítra možná do hor. Na amerikány. Jdu posbírat ostatní, a sbalit tábor. Zatím to trochu zahřej….“. Vykročil ke stanům. Za ním bouchnul příklop a hned vzápětí se s chraplavým řevem probudil k životu mohutný dvanáctiválec.