Junkers Ju-88, jakkoli ho zde máme v podobě nočního stíhače, vznikl jako stroj úplně jiné kategorie. Byl reakcí firmy Junkers na zadání RLM v polovině třicátých let, na stroj kategorie Schnellbomber. Ten měl pronikat nad nepřátelské území, a záchytným stíhačům unikat především svou rychlostí. Neměl mít nějak závratnou nosnost, spíš to mělo být letadlo pro bleskové záškodnické údery. Vyráběl se od roku 1936 nepřetržitě až do konce války a během celé té doby nemuselo dojít k zásadnějším konstrukčním změnám, natolik byla konstrukce nadčasová, i když zpočátku nebyl stroj prost dětských nemocí. V porůběhu války se stal jedním z nejuniverzálnějších německých strojů a sloužil coby bombardér, střemhlavý bombardér, noční stíhač, torpédový letoun, průzkumný letoun, těžký stíhač a na konci války také jako létající puma. Nám se v tomto případě jedná o noční verzi G. Ta se do výzbroje dostala koncem roku 1943, měla zesílené ocasní plochy, vylepšenou pancéřovou ochranu a nové motory BMW 801. Přišla o prosklenou přední část kabiny a spodní pancéřovou vanu, místo toho pod trupem nesla baterii kanónů MG 151/20 ráže 20 mm. Původně se počítalo se šesti, nakonec byl počet redukován na čtyři, protože zášlehy z jejich hlavní příliš oslňovaly posádku. Zadní polosféru chránil jeden kulomet MG 131. Stroje dostaly radary FuG 220 SN-2 a zařízení FuG 227 Flensburg. Ju-88 této verze často pronásledovaly britské bombardéry až nad jejich domovské základny, díky čemuž se zařízení Flensburg dostalo Spojencům do rukou. Jeden stroj totiž omylem přistál na anglickém letišti. Britové ke svému zděšení zjistili, že Flensburg je naváděn na jejich vlastní výstražné radary Monica, které byly kvůli tomu urychleně vyřazeny. To ovšem nebylo jediné radarové vybavení, které Ju-88 nosívaly. Němci také používali radiolokátor FuG 228 Lichtenstein, který měl měnitelnou frekvenci, což podstatně ztěžovalo jeho rušení, nebo FuG 240 Berlin, což byla kopie britského zařízení H2S ukořistěného z jednoho ze sestřelených britských bombardérů. Verze G-6, která se objevila v polovině roku 1944, dostala opět řadové motory (Jumo 213A-1) a šikmo pálící kanóny Schräge Musik. Noční stíhací verze Ju-88 zničily více spojeneckých nočních bombardérů, než všechny ostatní typy dohromady.
A právě Ju-88 G6 stavěla moje přítelkyně ze stavebnice ruské firmy Zvezda. Model postavila za jedinou noc a jelikož jsem spal, nevím, na jaká všechna úskalí při stavbě narazila. Při letmém pohledu se zdá, že mírnou pastí byla baterie dvacítek, schräge musik a chumel antén na přídi. Naopak, za celkem povedenou považuji kamufláž, udělanou houbičkou na základním nátěru, a také rez na tlumičích výfuků. Samotné výfuky by asi korodovat nestihly, ale s tlumiči je to jiná. Kromě toho ale již dále nepatinovala. Stroj s markingem W7+LK létal u druhé letky, první skupiny 100. perutě nočních stíhačů (NJG 100, I.Gruppe, 2.Staffel). Mohl tedy létat nad záapdní evropou od počátku roku 1944 do konce války. Fotografie ze stavby pochopitelně nemám.