Slavná jména VVS SSSR, part 2: Ivan Nikitovič Kožedub – Lavočkin La-7

Ivan Nikitovič Kožedub, fotografie z časopisu Ohníček z roku 1948. I. N. Kožedub je zde tedy ještě majorem. Zdroj: Unknown author – Журнал «Огонёк» № 43, 1948 г.https://goskatalog.ru/portal/#/collections?id=41957605, Public Domain, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=133339677

Ivan Kožedub byl nejůspěšnější sovětský pilot a také nejúspěšnější spojenecké letecké eso druhé světové války s 62 samostatnými sestřely. Byl trojnásobným Hrdinou Sovětského svazu a od roku 1985 maršálem sovětského letectva. Obdržel Leninův řád, sedmkrát Řád rudého praporu, Řád Alexandra Něvského, Řád Vlastenecké války 1. stupně a dvakrát Řád rudé hvězdy.

Narodil se jako nejmladší z pěti děti v ukrajinské rolnické rodině  ve vesnici Obražijevka v Černigovské gubernii na Ukrajině, v 8. června 1920. Po základní škole studoval na středním chemicko-technologickém učilišti. Navštěvoval aeroklub ve městě Šostka, kde v roce 1939 ukončil předvojenský letecký výcvik v na cvičném letounu U-2. V únoru 1940 byl povolán do Rudé armády a nastoupil do Čugujevské vojenské letecké školy. Ve škole létal na letounech typu UT-2 a I-16. Po jejím absolvování byl jmenován pilotním instruktorem a další dva roky v ní působil při výcviku dalších pilotů. Pravděpodobně díky tomu nebyl hned povolán, což mělo pro jeho další kariéru zásadní vliv a dost možná mu to i zachránilo život. Díky výkonu funkce instruktora mohl totiž hromadit zkušenosti, a jít do boje lépe připravený, než většina jeho kolegů, kteří šli z leteckých škol rovnou na frontu. Během té doby byl i se školou evakuován do střední Asie.

Na frontu se tak dostal až v listopadu 1942, po několika žádostech, kdy byl převelen k 240. stíhacímu leteckému pluku vyzbrojenému Lavočkiny La-5, kterému velel veterán občanské války ve Španělsku major Soldatěnkov. Po patřičném zaškolení na tento typ létal se strojem s trupovým číslem – „bílá 75“. Do boje se v hodnosti staršího seržanta dostal až 26.  března 1943, na úseku Voroněžského frontu nad bojištěm u Kurska. První bojový let ale nebyl nikterak příjemnou zkušeností. Dostal se do palby Messerschmittu Bf 110 z I./ZG 1 a poškozený letoun tak tak dotáhl na základnu. První úspěch zaznamenal až 6. července 1943 v bitvě u Kurska, kdy sestřelil Ju 87. Další Stuku sestřelil hned příštího dne a za další dva dny si připsal dvě Bf 109. Po těchto výkonech byl jmenován velitelem letky. V bojích nad Dněprem v říjnu 1943 poslal k zemi deset německých letadel za jedenáct dní. Do konce října zaokrouhlil své skóre na 20. Koncem roku byl povýšen na nadporučíka.  4. února 1944 obdržel vyznamenání Hrdina Sovětského svazu. V té době měl za sebou 146 bojových misí a 31 sestřelů. Do konce dubna toto číslo zvýšil na 38. Od května 1944 létal na La-5FN s trupovým číslem „bílá 14“, vyrobeným za peníze, které státu poskytl kolchozník z Stalingradské oblasti Vasilij V. Koněv. S novou stíhačkou sestřelil další Stuku a v průběhu dalších šesti dnů 7 letadel, mezi nimi i 5 Focke-wulfů Fw 190. Poslední sestřel u jednotky 240. IAP dosáhl 7. června. Jeho 46. obětí se stal Messerschmitt Bf 109G. Koncem června předal svůj La-5FN č. 14 spolubojovníkovi, dvojnásobnému Hrdinovi  SSSR K. A. Jevstignějevovi, neboť byl přeložen k cvičnému pluku.

Lavočkin La-7 (9705727302, bílá 27) Ivana Nikitoviče Kožeduba, letecké muzeum Monino. Zdroj: Alan Wilson – Lavochkin La-7 ’27 white‘, CC BY-SA 2.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=29284352

Ale už v srpnu se stal zástupcem velitele 176. GIAP v hodnosti kapitána. V té době také obdržel druhý titul Hrdina Sovětského svazu, za odlétání 256 misí a 48 sestřelů na kontě. Bojoval pak v rámci 3. pobaltského frontu. Prvních dvou potvrzených sestřelů u nové jednotky dosáhl 22. září – dva Focke-wulfy Fw 190 – a 25. září přidal další stodevadesátku. Koncem léta 1944 byl pluk vyzbrojován novými stíhacími letouny Lavočkin La-7 a byl přemístěn k 1. běloruskému frontu. Kožedub byl povýšen na majora. Dostal stroj s trupovým číslem 27, na kterém létal až do konce války. Poslední letecký souboj absolvoval nad Berlínem a sestřelil přito hned tři FW 190. Celkem se sběhem dvou let nasazení zúčastnil 326 bojových letů, během nichž prošel 120 souboji ve vzduchu, z čehož si odnesl 62 vítězství. Z toho bylo 22 Fw 190, 10 Bf 109, 18 Ju 87, 2 He 111, 1 Me 262 a 1 letoun rumunského letectva. V tomto výčtu nejsou dva Mustangy, které na něj zaútočily v březnu 1945 nad Německem, když se formace jeho Lavočkinů přiblížila k americkým bombardérům, na vkus doprovodu až příliš. V situaci, kdy měl na výběr mezi sebou a Američany, dotírající Mustangy prostě sestřelil. Dnes je to vnímáno jako kontroverze, ale tehdy američtí piloti nejprve stříleli a až pak se ptali.

Po skončení války v Evropě, 18. srpna 1945 obdržel potřetí vyznamenání Hrdiny Sovětského svazu. Před ním obdrželi se stali trojnásobnými hrdiny SSSR jen dva vojáci. Stíhač Alexandr Ivanovič Pokryškin a maršál Georgij Konstantinovič Žukov. Kožedub zůstal u letectva a kvalifikoval se na pilota proudových letounů na tehdy horké novince, MiGu 15. V roce 1949 absolvoval Akademii vzdušných sil, v roce 1956 Akademii generálního štábu SSSR. války v Koreji velel 324. gardovému stíhacímu leteckému pluku vyzbrojenému Migy-15, na kterých létali jeho piloti a v průběhu svého bojového nasazení podle oficiálních zpráv sestřelili 239 letounů vojenských sil OSN. Jemu však, jakožto trojnásobnému Hrdinovi Sovětského svazu, bojové lety nebyly povoleny.

Bokorys Kožedubovy Lavočky. Zdá se, že budu muset ještě upravovat. Obrázek pochází z přebalu jiné stavebnice.

Mezi lety 1964 až 1971 byl prvním zástupcem velitele letectva Moskevského vojenského okruhu. V roce 1970 byl povýšen do hodnosti generálplukovníka a od roku 1971 sloužil ve velení vzdušných sil. V roce 1978 byl převelen do komise generálních inspektorů ministerstva obrany SSSR. V roce 1985 Ivan Kožedub dosáhl hodnost maršála letectva. Byl členem prezídia DOSAAF (něco, jako byl u nás Svazarm) a nejvyššího sovětu SSSR. Kromě třech Zlatých hvězd Hrdiny SSSR byl vyznamenán dvakrát Řádem Lenina, sedmkrát Řádem rudého praporu, Řádem Alexandra Něvského, Řádem Vlastenecké války I. a II. stupně, a medailemi, včetně řady zahraničních. V poválečném období pak Řádem Za službu vlasti v Ozbrojených silách SSSR III. stupně. Zemřel 8. srpna 1991, přesně 2 měsíce po svých 71. narozeninách a necelých pět měsíců před rozpadem SSSR. Celkově byl pokládán za skvělého letce, své úspěchy dosahoval podobně jako Hans-Joachim Marseille či George Beurling díky velké přesnosti střelby, často dokonce z velkých úhlů.

Já stavěl Kožedubovu Lavočku z prastaré stavebnice KP, tedy Kovozávody Prostějov. Ten model má z dnešního hlediska pár nedostatků, například velmi jednoduchý kokpit. Naštěstí do něj není příliš vidět. Celý model je plný otřepů, vyrážečů a podobných artefaktů, brusný papír obrousíte do bezvědomí, aby to aspoň nějak vypadalo.Šedošedá kamufláž je štětcovaná – zde se pozastavím – v muzeu v Moninu je Kožedubův Lavočkin jednobarevný, na některých zdrojích je ta kamufláž podobná britské, kombinace šedé a tmavozelené, na jiných jde o kombinaci šedé a tmavě modré, což mi přijde jako nesmysl. Přiklonil jsem se tedy ke třetímu zdroji, která uvádí kombinaci světlé a tmavé šedé. Doplňky, jako je bílý ocas a červená kapota, jsem stříkal. Oboje má jisté nedostatky, až se na to budu cítit a budu mít dost bezbarvého matného laku, zkusím poopravit. Stroj je bez úprav, krom anténního lanka a také zatím bez patiny.

V mé sbirce je to jeden ze slabších modelů.